dnes je 3.12.2024

Input:

Nejčastější nedostatky správního řízení o pokutě v oblasti silniční nákladní motorové dopravy

24.2.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.2.11
Nejčastější nedostatky správního řízení o pokutě v oblasti silniční nákladní motorové dopravy

JUDr. Soňa Brettová

Zákon č. 111/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silniční dopravě"), svěřuje krajským úřadům, jež jsou pro nákladní dopravu dopravním úřadem, širokou působnost. Krajské úřady tak vypracovávají stanoviska nutná k vydání nebo změně koncese pro dopravce, kteří hodlají silniční dopravu provozovat jako živnost, vydávají jim eurolicence, jejich opisy, osvědčení pro řidiče třetích států, provádějí zkoušky odborné způsobilosti dopravců a zároveň i kontrolují dodržování povinností ze strany dopravců a poté dopravní úřady vedou správní řízení o pokutě za porušení zákona o silniční dopravě. Správní řízení o pokutě za jiný správní delikt je velmi náročné, probíhá procesně podle zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád nebo SŘ"), a věcně vychází ze zákona o silniční dopravě, mezinárodních dohod nebo předpisů EU.

Jakkoliv je věcná právní úprava dostatečně známa, její aplikace, tj. spojení věcné problematiky se správním řádem, přináší problémy. Dopravní úřady tak občas chybují, čímž vytvářejí prostor pro dopravce – účastníky řízení, aby se domáhali svých práv, což dopravci často úspěšně činí.

Předkládáme proto výčet nejčastějších nedostatků, kterých se dopravní úřady dopouštějí s uvedením, jaké mohou mít pro dopravce důsledky.

Výsledky kontroly

Státní odborný dozor (dále jen "SOD") vykonávají v nákladní dopravě, kromě dopravních úřadů, také celní orgány; kontrolu vykonává Policie České republiky a orgány inspekce práce. Zatímco dopravní úřad si po provedení kontroly učiněná zjištění ponechá a sám rozhodne, zda povede správní řízení o pokutě či nikoli, orgány Policie České republiky, celní orgány a orgány inspekce práce svá zjištění musejí postoupit dopravnímu úřadu v místě, kde kontrolu (resp. celní úřady SOD) provedly. V některých případech ale tyto orgány omylem protokol a další doklady z kontroly místo dopravnímu úřadu, v jehož regionu byl SOD proveden a zjištěno porušení předpisu, postoupí dopravnímu úřadu, v jehož kraji má dopravce trvalé bydliště nebo v případě právnické osoby zde má sídlo.

Dopravní úřad musí jako jednu z prvních činností provést ověření, zda je k vyřízení věci příslušný. Pokud zjistí, že k vyřízení příslušný není a je k tomu příslušný jiný dopravní úřad, musí mu věc neodkladně postoupit. Chybou pak je, když dopravní úřad věc postoupí příslušnému dopravnímu úřadu usnesením. Tento postup je nesprávným využitím § 12 správního řádu. Ten totiž uvádí, že dojde-li podání správnímu orgánu, který k vyřízení věci není příslušný, postoupí jej tento nepříslušný orgán bezodkladně správnímu orgánu, jenž příslušný je, a to usnesením.

Postoupení výsledků SOD však není podáním. Správní orgány proto podle § 12 postupovat v tomto případě nemohou.

Proto obdrží-li protokol o výsledku SOD a nejsou příslušní k dalším krokům, ať již správnímu řízení o pokutě, nebo archivaci protokolu neobsahujícího žádná zjištění o porušení předpisu, postoupí jej dopravní úřad příslušnému dopravnímu úřadu zcela neformálně, tj. pouhým dopisem (nikdy ne usnesením).

Ačkoliv je takové jednání nesporně procesní chybou, nebude mít pro dopravce žádné důsledky. To, čeho by si měl každý dopravce všímat, je místní příslušnost úřadu, jenž řízení vykonává (tedy nikoli, jakou formou mu byla věc postoupena), protože rozhodnutí vydané místně nepříslušným orgánem trpí vadou, pro kterou by mohlo být zrušeno.

Lhůta k zahájení správního řízení

Dopravci někdy argumentují tím, že správní řízení o pokutě by se mělo zahajovat do 30 dní po obdržení podnětu od Policie České republiky nebo celního úřadu, neboť to stanoví § 42 správního řádu. Tento názor není správný. Obdrží-li dopravní úřad od orgánu Policie České republiky nebo celního řadu výsledky SOD, není povinen postupovat podle § 42 správního řádu, neboť se nejedná o přijetí podnětu k zahájení řízení. Dopravní úřad přijal výsledky SOD (u orgánu Policie ČR – kontroly), které často nemusejí nutně vést k zahájení správního řízení o pokutě. Buď proto, že kontrolou nebyla zjištěna žádná porušení předpisů, tj. kontrolovaná oblast byla bez nedostatků, nebo proto, že s daným porušením předpisu není spojována v zákoně o silniční dopravě pro dopravce žádná sankce nebo je protokol tak nedostatečný, že je předem zřejmé, že správní řízení o pokutě nebude možné vést úspěšně, a úřad proto správní řízení ani nezahájí, aby jej nemusel vzápětí zastavovat. Pro zahájení řízení má zákon o silniční dopravě stanovenou speciální lhůtu, a to v § 36, kde se uvádí, že správní řízení o pokutě lze zahájit do 1 roku ode dne, kdy se dopravní úřad o porušení předpisu dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy k porušení předpisu došlo.

Není-li postoupení výsledků kontroly podnětem, nemusí dopravní úřad postupovat podle § 42 správního řádu, kde je pro přijímání podnětů upraven postup, tj. nemusí do 30 dnů informovat toho, kdo podal podnět o tom, jak bylo s podnětem naloženo.

Pro dopravce tato skutečnost znamená, že až po jednom roce, kdy příslušný dopravní úřad obdržel od kontrolních orgánů hlášení o kontrole, si může být jist, že správní řízení o pokutě s ním vedeno nebude, a pokud by vedeno přesto bylo, může s úspěchem uplatnit námitku propadnutí lhůty pro takové řízení.

Je tedy zcela jasné, kdy lhůta pro zahájení správního řízení končí, přičemž po této lhůtě již správní řízení zahájit nelze, a kdyby jej dopravní úřad přesto zahájil a ve věci rozhodl, může se dopravce úspěšně domáhat v odvolacím řízení zrušení takového rozhodnutí.

Nejasné je ale někdy určení data, od kdy se jednoroční lhůta počítá, tj. kdy nastává okamžik, "kdy se dopravní úřad o porušení předpisu dozvěděl". Tento problém nenastává v případě, že dopravní úřad vykonal SOD sám. Zde je pak nesporné, že se o porušení předpisu dozvěděl buď v den silniční kontroly, nebo v den ukončení protokolu o výkonu SOD v provozovně dopravce. Pokud ale kontrolu nebo SOD provedl orgán, který sám věc nezpracovává, avšak postupuje doklady dopravnímu úřadu k vyřízení, může vzniknout otázka, zda se lhůta počítá ode dne silniční kontroly nebo ode dne, kdy doklady z kontroly byly doručeny na dopravní úřad. Správné je počítat lhůtu ode dne, kdy doklady z kontroly byly doručeny na dopravní úřad, a teprve od tohoto dne lze začít počítat jednoroční lhůtu.

Řádné zahájení správního řízení

Řízení o pokutě je řízení z moci úřední, tj. zahajuje jej správní orgán, a to vždy tak, že osobě, se kterou ho vede, musí doručit písemnost, v níž správní řízení zahajuje. Správní řízení je tak zahájeno dnem, kdy je oznámení o zahájení této osobě doručeno, a od této doby je tato osoba označována jako účastník řízení. Zahájením řízení o pokutě získává účastník řízení svá práva, která může v řízení uplatňovat. Pokud by správní orgán správní řízení nezahájil, tj. nedoručil osobě, s níž řízení o pokutě vede, oznámení o zahájení správního řízení, odňal by účastníkovi řízení jeho práva vyjádřit se k řízení, nahlížet do spisu, doplňovat řízení atd. a správní řízení by trpělo vadou, jejíhož odstranění by se účastník řízení mohl po právu domáhat.

Oznámení musí být řádné, tj. musí obsahovat určení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Zatímco ostatní náležitosti oznámení obvykle obsahují, předmět řízení bývá určen nepřesně nebo nesprávně. Přitom určení předmětu řízení je pro správní řízení zásadní a v rozhodování o pokutě nebude možné uvádět více skutků, než jaké byly označeny za předmět řízení (přičemž je přirozeně možné předmět řízení dodatečně rozšířit – avšak před vydáním rozhodnutí tak, aby se účastník řízení mohl včas seznámit s novou oblastí včetně všech dokladů a důkazů).

Pokud by řízení bylo zahájeno a vedeno pouze s částí skutků a správní orgán by rozhodoval o jiných, dalších ustanoveních zákona o silniční dopravě, než o jakých bylo vedeno správní řízení, může se dopravce domáhat změny rozhodnutí v odvolacím řízení. Změna by spočívala ve zrušení části rozhodnutí o pokutě, o které nebyl účastník řízení – dopravce informován jako o předmětu správního řízení.

Způsob doručení stanoven není, je však praktické předejít možným následným námitkám, že subjekt oznámení o zahájení řízení neobdržel, a raději doručovat do vlastních rukou účastníka. Pokud se takto doručuje, je nutné použít obálku s modrým pruhem, na které se vyznačí možnost vhodit písemnost do schránky, pokud si ji adresát, jemuž nebylo možné doručit zásilku na jeho adrese, nevyzvedl ani na poště v době, kdy tam byla uložena a připravena k vyzvednutí (tj. v 10denní lhůtě). Po této době ji totiž, je-li na obálce tato možnost "vhodit do schránky" vyznačena, vhodí pošta do schránky adresáta a může nastat tzv. fikce doručení. Pokud by se ale zásilka do schránky nevhazovala a zásilku by po uplynutí stanovené doby pošta vrátila správnímu orgánu, nelze mít tuto zásilku, v našem případě oznámení o zahájení správního řízení, za doručenou.

Takový názor vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí čj. 7 AS 53/2001-77.

Z uvedeného je zřejmé, že zahájení řízení má zásadní význam pro další úspěšné vedení řízení o pokutě a nedostatky v něm mohou vést i ke zrušení rozhodnutí o pokutě.

Oprávněná úřední osoba

Aby si účastník řízení mohl být jist, že jeho řízení nepovede osoba, která by mohla být podjatá, aby věděl, na koho se má ve své věci obracet, stanoví správní řád, že správní orgán určuje oprávněnou úřední osobu (tj. určí úředníka, nebo několik úředníků), jež bude věc vyřizovat a zároveň o tom provede záznam, aby bylo ze spisu zcela zřejmé, kdo touto osobou je.

Náležitosti záznamu správní řád nestanovuje. Praxe je proto velmi různorodá. Neurčení oprávněné úřední osoby v praxi nepřipadá v úvahu, jedná se spíše o neprovedení záznamu o učiněném úkonu či neuložení záznamu o určení oprávněné úřední osoby do spisu. Následky tohoto opomenutí nelze dopředu pevně stanovit. Budou záviset na tom, zda v daném řízení vznese účastník řízení námitku podjatosti oprávněné úřední osoby či nikoli, a jak by byla tato námitka vyřízena – zda byla oprávněná či nikoli.

V každém případě je vypracování záznamu o určení oprávněné úřední osoby povinností správního orgánu a nelze spoléhat na to, že si v řízení účastník řízení tohoto nedostatku "nevšimne" a nebude se tvrdit, že se jedná o nedostatek, který jej v řízení poškodil.

Dopravce – účastník řízení by si měl kontrolovat, kdo je oprávněnou úřední osobou v případě projednávání jeho věci vždy, když má pochybnosti o podjatosti některého z úředníků, aby námitku podjatosti mohl včas vznést.

Nedostatky obsahu oznámení

Z oznámení o zahájení správního řízení o pokutě musí být patrno, kdo je účastník řízení, který orgán s účastníkem řízení správní řízení vede, v jaké věci je řízení vedeno.

Oznámení tak musí obsahovat označení správního orgánu, jméno, příjmení, funkci a podpis oprávněné úřední osoby a předmět řízení. Právě v předmětu řízení dopravní úřady často chybují. Oznámení je často velmi rozsáhlé a nepřehledné, což sice není přímo vadou, ale je zbytečnou komplikací pro správní orgán. Přípis zahajující správní řízení je mnohastránkový, nebo naopak nekonkrétní či dokonce chybný. Chybné je například dopředu, tj. před vydáním rozhodnutí, uvádět, jak vysoká bude účastníku řízení uložena pokuta (to ovšem nevylučuje upozornit účastníka řízení, jaká je zákonná hranice sazby pokuty, jež mu hrozí). Pokud již dříve účastník řízení o pokutě nebyl seznámen s protokolem, je vhodné kopii tohoto protokolu přiložit k oznámení o zahájení řízení. V každém případě si musí být účastník řízení jist, v jaké věci se řízení vede, neboť jedině tento postup mu umožní se účinně na řízení účastnit a hájit se. Dále není správné, aby správní orgán požadoval od účastníka řízení úkony, které nejsou uvedeny ve správním řádu. Jedná se například o často nařizovanou povinnost přivést s sebou na jednání řidiče, jenž v den kontroly řídil vozidlo, předat řidiči stejnopis protokolu nebo doložit doklady k tvrzením správního orgánu. Takové pokyny účastník řízení – dopravce nemusí splnit a většinou je skutečně nesplní, přičemž se tím nevystaví jakékoliv sankci.

Chybou oznámení o zahájení správního řízení je i konstatování, že došlo k porušení předpisů, bude uložena pokuta atd., když takové tvrzení může správní orgán učinit až vydáním rozhodnutí. V oznámení o zahájení správního řízení tak může konstatovat jen, že je podezření z porušení předpisů, dále že může být uložena pokuta až do určité výše atd. Zahájení správního řízení nemůže předbíhat další úkony a nemůže budit v účastníku řízení dojem, že věc je již dopředu rozhodnuta.

Další pochybení při zahajování řízení

V písemnosti zahajující správní řízení je vhodné upozornit účastníka řízení na to, že se k věci může vyjádřit. Účastníku řízení totiž musí být dána možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům rozhodnutí. V oblasti pokutování v silniční nákladní dopravě má správní orgán většinu důkazních prostředků (kromě případných důkazů ze strany účastníka řízení) ve spise, neboť je kontrolní orgán zajistil při kontrole. V této situaci je nutné vyzvat účastníka řízení, aby k věci vyslovil své stanovisko.

V zájmu rychlosti řízení je vhodné v oznámení o zahájení řízení vyzvat účastníka řízení, aby se k věci vyjádřil ve stanovené lhůtě. Takový úkon se nečiní formou usnesení a většinou plně postačuje pro převážnou část případů v řízení o pokutě běžný dopis. Některé úřady však při doručení oznámení o zahájení řízení zároveň (v praxi tak činí v jedné listině) doručují usnesení, ve kterém ukládají lhůtu k označení důkazů na podporu tvrzení, přitom však nemají žádný signál o tom, že účastník řízení bude nějaká tvrzení chtít dokládat či nějaká tvrzení vůbec mít. V převážné většině případů účastník řízení nezpochybňuje skutková zjištění (například překročení dob řízení, nesprávné označení atd.), pouze se domáhá snížení pokuty, omlouvá porušení předpisu dopravní situací atd. Usnesení o lhůtě k označení důkazních prostředků, jež však účastník řízení obdržel, jej většinou zmate a v obavě z ukládané pokuty, resp. z opatrnosti, se odvolá. Odvolání proti tomuto usnesení nemá odkladný účinek, orgán I. stupně postupuje v řízení ve věci, přitom se však celé řízení neodůvodněně protahuje o odvolací řízení proti procesnímu usnesení.

Správní orgán by proto měl postupovat jednodušeji, tj. oznámit zahájení řízení a vyzvat účastníka řízení k vyjádření se k věci. Bude-li účastník řízení tvrdit některé skutečnosti, které zároveň nedoloží (neboť často svá tvrzení zároveň dokládá například seznamy školených řidičů, nájemní smlouvou apod.), teprve pak je potřebné účastníka řízení vyzvat usnesením, v němž se stanoví lhůty k tomu, aby k tvrzením označil důkazy.

Využívá-li se usnesení ke stanovení lhůty pro označení důkazů jinak, je to nejen zbytečné, ale i nesprávné, neboť tento druh usnesení by neměl být vydáván bez předchozího řízení (§ 76 správního řádu).

Účastník řízení – dopravce by si v této otázce měl být vědom toho, že odvoláním proti usnesení o stanovení lhůty správní řízení o pokutě nikterak nepozdrží, protože odvolání zde nemá odkladný účinek, tj. správní řízení o pokutě nadále poběží.

Označení důkazů

Situace při označování důkazů může být i odlišná, a to když sám účastník řízení včas ve svém vyjádření vysloví některá tvrzení, která by mohla mít vliv na řešení věci, své tvrzení však nedoloží důkazy ani neoznačí důkazní prostředky. V takovém případě může správní orgán účastníku řízení stanovit lhůtu pro označení těchto důkazů. Bude-li tak činit, pak jedinou možnou formou je usnesení.

Dopravce by měl vědět, že by měl ke svým tvrzením navrhnout důkazní prostředky sám, a hodlá-li řízení o pokutě urychlit, bude vhodné je zároveň s označením navrhovaného důkazu doložit.

Důležité je vědět, že v souladu s ustanovením § 51 odst. 2 správního řádu je správní orgán povinen vyrozumět účastníka řízení o tom, kdy se budou provádět důkazy mimo ústní jednání. Absence tohoto vyrozumění, jež je možné spojit se zahájením správního řízení, je většinou vadou, která nemá vliv na správnost rozhodování, ale mohou být i situace, kdy právě tento nedostatek v konkrétní situaci a zejména spolu s absencí záznamu o provedení důkazů může být důvodem pro vrácení věci k novému projednání a opakování provádění důkazů.

Forma vyjádření

V souladu se správním řádem má účastník řízení právo se k věci vyjádřit. Správní řád k tomu nestanoví žádnou zvláštní formu, lze se tedy vyjádřit všemi způsoby, kterými se úkony činí (například i ústně do protokolu, pokud by se účastník řízení dostavil ke správnímu orgánu). Je proto chybou, pokud správní orgán sděluje účastníku řízení, že se může k věci "písemně vyjádřit".

Je pravda, že vyjádření činí účastník řízení většinou písemně, může ho však činit jakoukoli formou, kterou správní řád zná – zde tedy nejčastěji elektronicky či ústně do protokolu. Stává se totiž, že při jinak věcně zcela jasných případech uložení pokuty právní zástupce účastníka řízení až po vydání rozhodnutí o pokutě v odvolacím řízení uvede, že právě tím, že se účastník řízení "musel k věci vyjádřit písemně" (což dokládá oznámením o zahájení řízení), bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, protože mu bylo znemožněno vyjádřit se jiným způsobem. Takovéto zúžení práva na vyjádření se k projednávané věci je proto nesprávné a může mít za následek zrušení rozhodnutí o pokutě a její vrácení k novému projednání zpět orgánu I. stupně.

Pokud dopravce obdrží takovéto zahájení správního řízení s upozorněním, že se může k věci písemně vyjádřit, může se přesto vyjádřit i jiným dovoleným způsobem, neboť jeho právo mu je zaručeno zákonem a sdělení dopravního úřadu jej nemůže omezit.

Určení účastníka řízení

V řízení o pokutě za jiný správní delikt bývá v oblasti nákladní dopravy účastníkemřízení jeden subjekt. Tím je právnická nebo fyzická osoba. Správní orgán musí dopravce řádně určit, což bývá problémem jak u právnických, tak u fyzických osob. Nesprávné určení subjektu, který je účastníkem řízení o pokutě, má za následek zásadní vadu řízení, vedoucí ke zrušení rozhodnutí o pokutě.

Fyzickou osobu musí správní orgán určit jménem, příjmením, datem narození a místem trvalého pobytu. Právnická osoba musí být určena názvem a sídlem.

Nejčastější chyby se dopouštějí správní orgány, když označí právnickou osobu jinak, než je uvedeno v obchodním rejstříku – často s odůvodněním, že takto byl označen na vozidle nebo některých listinách, jež se ve vozidle nacházely. Jediným správným řešením je zjistit si, resp. ověřit si správnost obchodní firmy právnické osoby v obchodním rejstříku, který je veden na internetu a v této oblasti je poměrně velmi spolehlivý. Správně by se měl dodržet nejen název subjektu, ale i forma písma (velká či malá) a určení právní formy, tj. s. r. o. či spol. s r. o. apod.

Další chyby se správní orgány dopouštějí v situacích, kdy fyzická osoba podniká jednak jako fyzická osoba, jednak má i obchodní společnost, nebo dokonce více společností, a podniká zároveň jako právnická osoba, kde je i statutárním zástupcem. V takovém případě musí správní orgán zjistit, koho v okamžiku kontroly skutečně kontroluje, což je někdy složité, neboť ve vozidle bývají doklady obou subjektů fyzické osoby i právnické. V tomto případě je jedním z vodítek zjištění, pro koho v tomto okamžiku pracuje řidič. Komu z obou subjektů patří kontrolované vozidlo, důležité není. Skutečností ale je, že právě v těchto případech jedno a totéž vozidlo využívají oba subjekty, tj. fyzická i právnická osoba. Ten, kdo ale v okamžiku kontroly vozidlo provozuje, by měl být označen i na vozidle a měly by být k dispozici požadované doklady pro ten který subjekt.

U fyzických osob se někdy správní orgány dopouštějí chyby, když ji označí tzv. "obchodním jménem". Obchodní jméno je termín, který v současné době není definován. Původně byl definován v obchodním zákoníku a používala jej řada právních předpisů. V současné době se u fyzických osob, nezapsaných v obchodním rejstříku, obchodním jménem rozumí jméno a příjmení včetně dodatku (tj. například autodoprava, transport, rychle a levně a četné další). Subjektem práva však není obchodní jméno, ale fyzická osoba sama. Ve správním řízení je proto nutné označit fyzickou osobu toliko jménem a příjmením – tedy bez fantazijního dodatku. Vede-li správní orgán správní řízení o pokutě s obchodním jménem, je to důvodem pro zrušení rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že dopravní úřady v této oblasti stále ještě poměrně často chybují, vytváří se zde prostor pro dopravce, který může namítnout nesprávné označení účastníka řízení. To může být natolik zásadní, že povede ke zrušení rozhodnutí o pokutě.

Na druhou stranu pokud v některých případech u fyzické osoby chybí v oznámení o zahájení správního řízení nebo rozhodnutí datum narození, nemusí to být vždy důvod pro zrušení rozhodnutí, neboť u dopravců – fyzických osob, jež nejsou podnikateli v silniční dopravě (tj. není ve vozidle jejich koncese nebo jiný doklad, ze kterého by se datum narození zjistilo), kontrolní orgán při silničních kontrolách ani nemá možnost tento údaj zjistit – zde ale může pro zlepšení identifikace dopravce označit pomocí IČO.

Použití plné moci

Poměrně často se účastník řízení, ať již je to právnická či fyzická osoba, ve správním řízení nechává zastupovat. Zastoupení vznikne na základě plné moci (záměrně vynecháváme zákonné zastoupení a opatrovnictví, jež nejsou běžným případem pro oblast podnikání v silniční dopravě). Zmocnění k zastoupení se prokazuje plnou mocí, která musí být písemná. Podpisy na ní nemusejí být úředně ověřeny (pokud se nejedná o plnou moc udělenou pro neurčitý počet řízení s určitým předmětem, která budou zahájena v budoucnu – tzv. generální plná moc, kde naopak musejí být podpisy úředně ověřeny). Zástupce, nejčastěji advokát, pak činí úkony, z nichž vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

Nedostatkem řízení bývá skutečnost, že plná moc není založena ve spise. Správní orgán pak někdy hodnotí jednání zástupce (nejčastěji podání odvolání) jako nepřípustné. Jednání zástupce pak nelze bez dalšího hodnotit jako jednání někoho, kdo nebyl zmocněn, ale je třeba zmocněnce vyzvat, aby plnou moc do stanovené doby doložil. V praxi dosud nedošlo k situaci, kdy by plná moc doložena nebyla, byť dodatečně.

Plná moc musí být datována, podepsána, musí být určeno, čeho se týká, a stanoven její rozsah.

Zmocněnec by pak měl připojit doložku, že plnou moc přijímá.

Dopravci by neměli zapomínat včas plnou moc o zastoupení do spisu založit, jinak se vystavují nebezpečí, že s jejich zmocněncem nebude chtít dopravní úřad jednat nebo (až do doložení dokladu) bude mít pochybnosti o legitimitě úkonu zmocněnce, což může vyvolat problémy s dodržením procesních lhůt.

Dopravce zároveň musí dbát o to, že v téže věci může mít jen jednoho zmocněnce. Pokud tedy z nějakého důvodu již nechce být zastupován dosavadním zmocněncem a zvolil si jiného, musí plnou moc udělenou dřívějšímu zmocněnci odvolat a sdělit tuto skutečnost dopravnímu úřadu, kde se vede správní řízení.

Určí-li si dopravce zmocněnce, musí počítat s tím, že správní orgán bude nadále komunikovat s tímto zmocněncem a bude mu doručovat veškeré písemnosti, tj. i rozhodnutí o udělené pokutě.

Kdo jedná za právnickou osobu

V souladu s ustanovením § 164 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen "NOZ") může člen statutárního orgánu zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání, jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání. Dále mohou právnickou osobu zastupovat v souladu s ustanovením § 166 NOZ i její zaměstnanci, a to v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci. V obou případech však platí, že kdo právnickou osobu zastupuje, dá najevo, co ho k tomu opravňuje, a pokud podepisuje nějaký doklad, připojí k jejímu názvu svůj podpis, popřípadě i údaj o své funkci nebo o svém pracovním zařazení.

Soupis spisu

Pro snadnější orientaci ve všech dokladech a písemnostech a pro úplnost a pořádek v projednávaných věcech slouží tzv. "soupis spisu". V každé věci se zakládá a vede spis, který se označí spisovou značkou a musí obsahovat soupis všech svých součástí, včetně příloh s určením data, kdy byly do spisu vloženy. Správní řád sice nestanoví důsledky toho, kdyby byl spis veden nesprávně nebo vůbec či by chyběl soupis spisu, pokud by tomu tak bylo, nesporně by to vnášelo do řízení nejistotu a nepořádek. Nutně by řízení nemuselo trpět vadou, která by byla v případném odvolacím řízení zohledněna, ale mohlo by se stát, že by se účastník řízení domáhal toho, aby například některý důkazní prostředek nebyl brán v úvahu, protože ve spise založen nebyl, on s ním tudíž nebyl seznámen, a domáhat se proto průtahů v podobě nového projednání věci.

Soupis spisu musí být vždy k dispozici, stejně jako celý spis. Správní orgán, který by se domníval, že spisy musí zpřístupnit k nahlížení do spisu pouze v úředních dnech, zcela jistě pochybí. Oprávněné osoby, tj. zejména dopravce, mají právo nahlížet do spisu kdykoli, tj. nejen v úřední dny, ale ve všechny pracovní dny po celou pracovní dobu správního orgánu. Pokud úřad odmítne umožnit nahlédnout do spisu oprávněné osobě s odůvodněním, že příslušný pracovník není k dispozici a je tudíž nutné přijít jindy, dopustí se stejné chyby jako v předešlém případě. Zde by se proto dopravce mohl domáhat v odvolacím řízení zjednání nápravy a zajištění svého práva nahlížet do spisu a odvolací orgán by pravděpodobně vrátil věc k novému projednání s tím, že v novém projednání správní orgán prvního stupně umožní dopravci výkon všech jeho práv včetně nahlížení do spisu.

Zároveň ale připomínáme, že soupis spisu je právní institut správního řízení, tj. ve věcech, v nichž se nevede správní řízení, nemusí být soupis spisu veden. Proto např. u vydávání stanoviska spis veden být nemusí, a nemusí tudíž být vypracován ani soupis spisu.

Záznam o provedení důkazu

Po určení oprávněné úřední osoby, oznámení o zahájení správního řízení, výzvě k vyjádření se k věci a po případném obdržení dalších důkazů přikročí správní orgán k provedení důkazů. O tom, kdy bude důkazy provádět mimo ústní jednání, musí vždy (v souladu s ustanovením § 51 odst. 2 SŘ) účastníka řízení, tj. dopravce, včas upozornit. Správní řád nestanoví ale žádnou lhůtu, která musí být zachována, aby byl účastník řízení upozorněn "včas". Je tedy na správním orgánu, aby zvolil takovou lhůtu, aby byla reálná a vhodná v daném řízení. Nejčastějšími důkazy jsou v oblasti řízení o pokutě v nákladní dopravě listinné důkazy (protokol z kontroly, záznamové listy z tachografu, nájemní smlouvy na vozidla, pracovní smlouvy řidiče atd.). O provedení důkazu listinou je nutno v souladu s ustanovením § 53 odst. 6 správního řádu učinit záznam do spisu.

Opomenutí vypracovat záznam o provedení důkazu je většinou pouze formálním nedostatkem, jenž nemá žádné důsledky. Pokud totiž například výrok i odůvodnění rozhodnutí uvádějí jednotlivé doby řízení, bezpečnostních přestávek a dob odpočinku řidiče, je patrné, že tyto informace správní orgán získal ze záznamu z tachografu, tj. listiny svého druhu, a že je nesporně četl. Nezaloží-li do spisu záznam o provedení důkazu čtením listiny, pak je formální vadou, která ve valné většině případů nebude mít vliv na správnost rozhodnutí. Je to vada, u níž lze mít důvodně za to, že nemohla mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy.

Pokud by se ale jednalo o provedení důkazu, který v rozhodnutí vůbec zmíněn není, a přitom účastník řízení takový důkaz řádně a včas předkládal, mohl by se účastník řízení dožadovat provedení tohoto důkazu například ve svém odvolání a odůvodňoval by to tím, že důkaz pravděpodobně proveden nebyl, což by dokládal i tím, že ve spise chybí o provedení důkazu čtením listiny záznam.

Z uvedeného je zřejmé, že i formální pochybení může v některých případech zvrátit výsledek správního řízení o pokutě, nebude to ale pravidlem. Záznam o provedení důkazu bývá někdy nesprávně označován jako protokol, soupis nebo seznam. Takovýto nedostatek však nemá vliv v řízení o pokutě, neboť právní úkony vždy posuzujeme podle jejich obsahu, nikoli jen podle jejich názvu. Na druhou stranu je třeba dbát obsahu tohoto úkonu, tj. záznam o provedení důkazu měl by obsahovat údaj o tom, která osoba záznam píše, u kterého orgánu, měl by být datován a podepsán. Z textu by mělo být jednoznačně jisté, jaké doklady – listiny byly čteny. Do záznamu o provedení důkazu již nepatří podrobné hodnocení důkazu a odůvodňování dalších následných postupů správního orgánu; pokud tyto údaje záznam o provedení důkazů obsahuje, nejedná se o vadu, jež by měla vliv na správnost rozhodování.

Společné řízení

Se stoupajícím počtem kontrol stoupá i počet zjištěných porušení předpisu, často i opakovaně, týmiž dopravci, což vede k nárůstu počtu správních řízení o pokutě. Řešením četnosti těchto řízení se stejnými subjekty může být společné řízení. V případě silniční dopravy tak může jít o spojení řízení z toho důvodu, že se týkají porušení jednoho předpisu (zákona o silniční dopravě) jedním účastníkem řízení, tj. jedním dopravcem.

Správní řád sice uvádí, že se řízení spojuje usnesením, neuvádí však, ve kterém okamžiku je třeba řízení spojit – zda po zahájení těchto řízení, nebo před zahájením řízení. Obě možnosti jsou tedy využitelné. Je však nutné dodržet obecné pravidlo a buď spojit různé věci před zahájením řízení prostým úkonem, tj. zahájit správní řízení pro více věcí společně (tj. není třeba usnesení o spojování řízení), nebo po více zahájených řízeních spojit tato řízení v jedno, a to usnesením.

Správně tak postupuje orgán, který provede u dopravce více kontrol, přitom dále obdrží sdělení o porušení předpisů od jiných kontrolních orgánů a (před uplynutím jednoroční lhůty, stanovené zákonem o silniční dopravě jako subjektivní lhůty pro zahájení správního řízení) zahájí správní řízení pro všechny skutky, o nichž se dozvěděl až do vydání rozhodnutí pro tohoto konkrétního dopravce. V takovémto případě ale nelze konstatovat, že pokuta se ukládá vysoká proto, že se jednalo o opakované porušování předpisů v oblasti dob řízení, bezpečnostních přestávek a dob odpočinku, neboť opakované by mohlo být až poté, co by za nějaké jednání byla pravomocně uložena pokuta.

Spojování řízení v oblasti správního trestání není ve správním řádu podrobněji upraveno. Soudní praxe se ale vyjádřila naprosto jasně, a to rozhodnutím Nejvyššího soudu čj. AS 57/2004 a několika dalšími, z nichž je zřejmé, že správní orgán je povinen provést společné řízení v případech, kdy se účastník řízení dopustil více správních deliktů v období ode dne, kdy se správní orgán dozvěděl o některém z těchto správních deliktů, pro které následně zahájil správní řízení, do doby vydání rozhodnutí o tomto správním deliktu. Správní orgán může usnesením spojit různá řízení, k nimž je příslušný, pokud se týkají téhož předmětu řízení nebo spolu jinak věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků, nebrání-li tomu povaha věci, účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků. Možnost ale neznamená vždy a za všech okolností povinnost (právě proto, že tomu může, jak je uvedeno výše, bránit účel řízení). Podle správního řádu je tedy možnost vyloučit společné řízení v případě, že by provedení společného řízení bránila povaha věci, účel řízení nebo ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (v některých případech by neustálým a opakovaným spojováním mohlo paradoxně docházet k situacím, kdy by dopravce, který soustavně své povinnosti porušuje, nebyl za své protiprávní jednání potrestán tak, aby uložená sankce splnila svůj preventivní účel, neboť by správní řízení o jeho správním deliktu mohlo být tímto způsobem otevřeno po několik let, protože by na něj chodila další a další hlášení o porušování předpisů a správní orgán by stále nemohl věc ukončit).

Výhodou spojeného řízení za spáchání více skutků je pro dopravce uložení jedné sankce, která se ukládá podle skutku nejpřísněji trestného. Pokuta tak nesmí být vytvořena "posčítáním" jednotlivých pokut za jednotlivé skutky.

Spojování správních řízení o pokutě je tak zjednodušením postupu jak pro dopravce, tak pro správní orgán.

Nesprávná aplikace předpisů o režimu práce řidičů

Nejčastěji kontrolovanou činností provozovatelů dopravy a dopravců (tj. jak provozovatelů silniční motorové dopravy pro cizí, tak pro vlastní potřeby – často nazývané též "závodovou dopravou") je dodržování dob řízení, bezpečnostních přestávek a doby odpočinku. Tato porušení se kontrolují jak při silničních kontrolách, tak při kontrolách v provozovně dopravce, neboť je (resp. měl by být) vždy k dispozici důkazní materiál, kterým jsou záznamové listy z tachografu, nebo data uchovaná dopravcem z digitálního tachografu – případně z něj při silniční kontrole přímo získaná.

Protože je však tato problematika upravena více předpisy a protože došlo v minulosti k několika změnám v dané oblasti, dopouštějí se někdy dopravní úřady chyb v aplikaci těchto předpisů.

Základním vodítkem, který předpis použít pro kontrolu dob řízení, bezpečnostních přestávek a dob odpočinku, je území, po němž se přeprava prováděla.

Co se týče území, pak pro jízdy po státech EU a Švýcarska a zeměmi, jež jsou smluvními stranami Dohody o Evropském hospodářském prostoru, tj. Norskem, Lichtenštejnskem a Islandem, se užije nařízení Evropského parlamentu a Rady č.  561/2006 (dále jen "nařízení č. 561/2006) a nařízení Rady (EHS) č.  3821/85 (dále jen "nařízení (EHS) č. 3821/85). Pro ostatní jízdy se prakticky používá Evropská dohoda o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (dále jen "AETR"), uveřejněná ve Sbírce zákonů původně pod č. 108/1976 Sb., nyní jako sdělení č. 62/2010 Sb. m. s.

Pokutu lze uložit vždy na základě zákona, neboť ani mezinárodní smlouva AETR, ani nařízení (ES) č. 561/2006 či nařízení (EHS) č. 3821/85 nestanovují za porušení povinností v nich určovaných žádné pokuty. Pokuty jsou ukládány pro porušení zákona o silniční dopravě, a to v oblasti dob řízení, bezpečnostních přestávek a dob odpočinku (dále jen "režim práce řidičů") v § 3 odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb. anebo v oblasti nesprávného způsobu vedení záznamů o době řízení, bezpečnostních přestávek a doby odpočinku.

Zde je třeba zohlednit skutečnost, že zákon o silniční dopravě byl dnem 1. 6. 2012 novelizován, přičemž nové znění zákona obsahuje sice jak povinnost dopravce zajistit, aby řidiči dodržovali doby řízení, bezpečnostních přestávek a doby odpočinku, tak povinnost zajistit, aby řidiči řádně vedli záznamy o dodržování takto stanovených režimů, avšak od 1. 6. 2012 je povinnost vedení záznamů obsažena namísto původního § 3 odst. 3 nyní nově v § 3 odst. 2 zákona o silniční dopravě. Co se týče ukládaných sankcí, pak porušení povinnosti zajistit dodržení režimu práce zůstalo pod stejným ustanovením (tj. § 35 odst. 2 písm. b), avšak porušení povinnosti řádného vedení záznamů o dodržování režimů řidičů se z původního § 35 odst. 1 písm. b) po 1. 6. 2012 přesunula do § 35 odst. 2 písm. h), kde již zákonodárce stanovuje výrazně vyšší pokutu (z původních 100 000 Kč u odst. 1 na 500 000 Kč ukládaných při naplnění skutkové podstaty odst. 2 § 35). Protože novela zákona o silniční dopravě pro oblast správního trestání nepřinesla žádná přechodná ustanovení, musí správní orgány postupovat v souladu se zásadou vyslovenou v čl. 40 Listiny základních práv a svobod, podle které "trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější." Ministerstvo dopravy považuje přesunutí skutkové podstaty pro nezajištění vedení záznamů o režimu práce řidičů z § 35 odst. 1 (umožňujícího ukládat pokutu do 100 000 Kč) do § 35 odst. 2 (umožňujícího ukládat pokutu do 500 000 Kč) za méně příznivou právní úpravu, a proto u těchto skutků pracuje se zněním zákona o silniční dopravě účinným do 31. 5. 2012.

Dopravce, jenž obdrží rozhodnutí o pokutě v této oblasti, by měl pečlivě přečíst výrok rozhodnutí i s odůvodněním, a zjistí-li chybu v použití právních předpisů, může se s úspěchem domáhat změny či zrušení takového rozhodnutí, které by mu vytýkalo porušení nesprávně určeného hmotného nebo i procesního předpisu.

Pozdní vyjádření účastníka řízení

Při zahájení řízení, tj. v praxi silniční dopravy vždy oznámením zahájení řízení účastníkovi řízení, vyzývá správní orgán účastníka řízení k tomu, aby se k věci vyjádřil či k ní uvedl své stanovisko. Je to uplatnění zásady práva na spravedlivý proces, která je v této oblasti vyjádřena v § 36 SŘ. Jednak účastníci řízení mají v řízení právo vyjádřit své stanovisko, dále účastníku řízení musí být dána příležitost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí.

Aby správní orgán účastníku řízení toto jeho právo umožnil využít a zároveň nemusel čekat nepřiměřeně dlouhou dobu, stanoví správní orgány v oznámení o zahájení řízení přiměřenou lhůtu k tomu, aby účastník řízení vyjádření učinil. Jak je uvedeno výše, nesmí být účastník řízení omezován tím, že by mu správní orgán určil formu vyjádření, tj. nesmí mu stanovovat jen možnost vyjádřit se písemně. Stanovená lhůta musí počítat s doručováním a faktickou možností se ve stanovené lhůtě vyjádřit.

I přesto, že výzva k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí bývá zcela řádná a bez závad, účastník řízení se k věci občas nevyjádří vůbec, anebo pozdě, tj. po uplynutí stanovené lhůty. Nevyjádří-li se účastník řízení vůbec, postupuje správní orgán dál, neboť účastník řízení se vyjádřit nemusí, toliko musí mít tu možnost.

Správní orgány bývají ale na vážkách, jak postupovat v případě, že vyjádření obdržely po stanovené lhůtě. Někdy dokonce v odůvodnění svého rozhodnutí orgán uvádí, že by byl rozhodl jinak, pokud by měl určité informace včas a mohl je využít v rozhodnutí.

Takový postup není sice přímo vadný, ale je nepraktický, neboť obvykle přímo vede k odvolacímu řízení.

Jestliže jsou informace ve vyjádření či dokonce důkaz poskytnutý spolu s vyjádřením (nešlo-li o stanovení lhůty k označení důkazu usnesením) významné ve věci a obdržel-li je správní orgán před vydáním rozhodnutí, je vhodné je využít, i když je orgán obdržel po stanovené lhůtě (samozřejmě pokud již nevydal rozhodnutí). Takové informace většinou zvrátí celé řízení, neboť v nich účastník informuje o tom, že věci nevěnoval dostatečnou pozornost proto, že předmětné vozidlo pronajal jinému subjektu, a proto myslel, že se ho to netýká, nebo došlo k záměně osob, neboť nepodniká on, ale jeho jmenovec a četné další.

Je pravda, že ne všechna vyjádření obsahují významné údaje či stanoviska. Většinou obsahují spíše důvody, proč došlo k porušení předpisu, což nemusí mít v řízení tak zásadní vliv.

Dopravce by však v každém případě měl svého práva se k věci vyjádřit využít, neboť tím může ovlivnit uložení pokuty jako takové nebo alespoň její výši. Rozhodně by ale neměl spoléhat na to, že dopravní úřad přihlédne i k jeho opožděnému vyjádření.

Včasnost navrhování důkazů

Účastníci řízení jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není sice jejich návrhy vázán, ale vždy musí provést důkazy potřebné ke zjištění stavu věci. Aby správní orgán vůbec mohl řádně a včas rozhodnout, nemůže na návrh důkazů čekat libovolnou dobu. Může proto stanovit lhůtu, ve které účastníci řízení musejí důkazy navrhnout. Takovou lhůtu musí správní orgán stanovit usnesením (na rozdíl od lhůty pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí).

Účastník řízení musí své důkazy navrhovat včas – tedy ve stanovené lhůtě.

Mohou proto nastat dva případy, kdy účastník řízení důkaz navrhne pozdě.

Prvním bude případ, kdy byl účastník řízení usnesením vyzván, aby důkazy do stanovené lhůty navrhl, avšak on je navrhne později. Účastník řízení zde může požádat o prominutí zmeškání úkonu a nebo je možné, aby správní orgán na základě žádosti lhůtu přiměřeně prodloužil.

Druhý případ nastane, když účastník řízení sice nebyl vyzván usnesením s udáním lhůty, do kdy se důkazy mají navrhnout, ale věděl o důkazech, nenavrhl je, ale uplatňuje je až v odvolacím řízení. V takovém případě, tj. u skutečností a návrhů nových důkazů, uvedených až v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, ačkoliv je mohl účastník řízení uplatnit již dříve, k nim správní orgán nepřihlédne (dle § 82 odst. 4 správního řádu). Na druhou stranu důkaz o tom, že účastník řízení o důkazu věděl, náleží správnímu orgánu, záleží proto na správním orgánu, zda hodlá prokazovat, že o důkazu účastník řízení věděl dříve, či toto prokazovat nehodlá a důkaz přijme.

Z uvedeného je zřejmé, že by účastníci řízení, jak z důvodů stanovených ve správním řádu, tak ve vlastním zájmu, měli důkazy označovat včas.

Příkaz

V oblasti správního trestání známe dva druhy příkazu. První je upraven v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a druhý ve správním řádu § 150; přičemž tyto příkazy jsou odlišné, využitelné v jiných případech, i když mají shodný důvod existence, tj. zjednodušená forma správního řízení včetně zvláštního opravného prostředku.

Příkaz je tak formou rozhodnutí ve věci (neboť jinak se ve věci rozhoduje rozhodnutím, zatímco v procesních otázkách usnesením).

Při řízení o pokutě ukládané v oblasti silniční dopravy za jiný správní delikt se využívá příkaz upravený v § 150 správního řádu. Jeho výhoda spočívá v jednoduchosti, neboť považuje-li správní orgán skutková zjištění za dostatečná, může být prvním úkonem v řízení právě vydání příkazu (tedy nemusí zahajovat řízení a vyzývat k vyjádření se k podkladům). Kromě toho, že skutkové zjištění je dostatečné, musí však být splněna další podmínka, a to aby kontrolní protokol, jenž tvoří jediný podklad pro řízení, pořídil správní orgán, který je věcně a místně příslušný k vedení správního řízení o pokutě, a zároveň protokol pořizoval ten, kdo může být oprávněnou úřední osobou v dané věci (přirozeně je také nutné, aby se kontrolovaný s protokolem seznámil, nebo k tomu byl alespoň vyzván).

V praxi ale dochází k tomu, že příkaz vydá dopravní úřad, ačkoliv kontrolní protokol pořizoval orgán Policie ČR nebo celní úřad.

Takto vydaný příkaz je vadný, a i kdyby proti němu účastník řízení nepodal odpor (což je zvláštní druh opravného prostředku při vydání příkazu, přičemž je pro jeho uplatnění stanovena i kratší – osmidenní lhůta, než u jiných opravných prostředků), je možné se domáhat jeho zrušení formou přezkumu řízení.

Správní orgán by měl dbát na to, aby ve spise skutečně byly založeny podklady, tj. protokol o kontrole, záznam o určení oprávněné úřední osoby a samotný příkaz, aby bylo možné následně určit, zda protokol skutečně pořizovala osoba, která byla i oprávněnou úřední osobou.

Dopravce by měl dbát na to, kdo vydaný příkaz převzal a včas proti němu podal odpor, neboť pouze tak si zajistí projednání celého případu.

Příkaz v souvislosti s kaucí

Novou možnost využití příkazu přinesla novela zákona o silniční dopravě od 1. 6. 2012, která umožňuje vydat příkaz v souvislosti s vybráním kauce při podezření z porušení zákona o silniční dopravě. Po vybrání kauce lze vydat příkaz o uložení pokuty i v případě, že je jediným podkladem pro jeho vydání kontrolní protokol o porušení zákona o silniční dopravě pořízený jiným orgánem veřejné moci. I v těchto případech ale musí dopravní úřady dbát, aby šlo o situaci, kdy je skutkové zjištění dostatečné, tj. nebude provádět další získávání důkazů. Bude se tak jednat o dostatečné zjištění, že ve vozidle při silniční kontrole chybí potřebné doklady, například potřebný počet záznamových listů z tachografu, eurolicence, osvědčení pro řidiče třetích států atd. V žádném případě proto nebude možné vést řízení o pokutě o více skutcích než o těch, které jsou zapsány v protokolu o kontrole, neboť to by znamenalo, že při kontrole nebylo zjištění dostatečné a nelze tudíž vydat příkaz, ale je nutné vést běžné správní řízení o pokutě se všemi důsledky. Pokud by tak kontrolní orgán při silniční kontrole zjistil ze záznamového listu z tachografu jedno porušení v oblasti dob řízení a zaznamenal to do protokolu, věc pak postoupil na krajský úřad, ten, i když z přiložených záznamů z tachografu zjistí ještě další porušení dob řízení, bezpečnostních přestávek a dob odpočinku, pro tyto další skutky, jež v protokolu zapsány nebyly, už pokutu formou příkazu ukládat nemůže. Musí se držet jen zápisu v protokolu. Pokud by dopravní úřad toto neučinil, lze se vydání příkazu účinně bránit podáním odporu. Pozor, odpor proti příkazu se podává ve lhůtě 8 dnů. Lhůta je zde kratší, než je tomu u běžných odvolání, kde je lhůta 15denní.

Rozhodnutí o pokutě

Cílem správního řízení o pokutě je vydání rozhodnutí. Správní řád stanoví, jaké má mít rozhodnutí náležitosti a do kdy má být rozhodnutí vydáno.

Rozhodnutí o pokutě se vyhotovuje písemně a obsahuje tři části: výrok, odůvodnění a poučení účastníků. Právě neúplnost výroků je nejčastější chybou rozhodnutí.

Výrok

Výrok rozhodnutí o pokutě by měl být v oblasti silniční dopravy rozdělen nejméně na dvě, v případě vybrané kauce na tři části.

V první se uvede řešení otázky (údaj o tom, že se ukládá pokuta), právní ustanovení, podle kterého se tak činí, a označí účastník řízení.

Ve výroku rozhodnutí o pokutě by správní orgán měl použít skutkovou větu, z níž bude zřejmé, kdo, kdy, jak jednal, jaký zákon, resp. nařízení Evropského společenství či jiný předpis tím porušil a jaká se mu ukládá pokuta a podle kterého ustanovení. Dále se uvede její splatnost, tj. do kdy se má pokuta zaplatit a jakým způsobem – tedy nejčastěji bankovní spojení včetně určení variabilního symbolu (aby pak mohl příjemce – správní úřad – snadno identifikovat, zda a od koho platba přišla).

Ve druhé části výroku se určí náklady řízení paušální částkou (protože se jedná o řízení, jež účastník řízení vyvolal porušením své právní povinnosti).

Pokud orgán Policie ČR nebo celní úřad při kontrole vybraly kauci, je nutné zařadit do výroku rozhodnutí i třetí část, a to týkající se této kauce. Buď se uvede, že kauce se započítává na uloženou pokutu, a případně též, že se část kauce nebo dokonce celá kauce vrací účastníku řízení.

Častým nedostatkem výroku rozhodnutí o pokutě je uvádění údajů, které by měly být v odůvodnění, a naopak zde chybí základní údaje – zejména kdy k porušení předpisu došlo a jakým jednáním.

Zatímco absence údajů skutkové věty (kdo, kdy, jak jednal, jaký předpis tím porušil a správnost pokuty) může být v odvolacím řízení důvodem pro zrušení rozhodnutí, nebo jeho případnou změnu či vrácení k novému projednání, ba dokonce důvodem pro přezkumné řízení, absence správného členění takovým důvodem není.

Důvodem pro zrušení rozhodnutí není ani případ, kdy výrok obsahuje navíc údaje, které tam být nemusely a patřily by spíše do odůvodnění.

Odůvodnění

V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede důvody všech částí výroku a podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy, námitkami a vyjádřením účastníka řízení. Nejčastěji správní orgány opomíjejí odůvodnit výši nákladů řízení, popřípadě i proč a jak započetly kauci na uloženou pokutu. Právě taková chyba může být důvodem pro zrušení rozhodnutí v odvolacím řízení, neboť rozhodnutí pak může být označeno za nepřezkoumatelné.

Ačkoliv pouhá chyba v odůvodnění není důvodem pro zrušení rozhodnutí v odvolacím řízení, je nedostatečné odůvodnění častým odvolacím důvodem. Účastník řízení z nedostatečného odůvodnění nepozná, proč správní orgán rozhodl právě tak, jak rozhodl, jak se postavil k námitkám účastníka a zda zvážil všechny rozhodné skutečnosti.

Je bohužel častým jevem, že ačkoliv výrok rozhodnutí je dlouhý na desítky řádků (mnohdy je i mnohastránkový), odůvodnění je kratičké a sestává ze dvou či tří obecně pojatých, konkrétně nic neříkajících odstavců, které navíc citují právní předpis, aniž by uváděly, v čem spočívá aplikace předpisu, kde došlo k odchýlení se od předpisu, proč účastník řízení text předpisu nesprávně chápe a vykládá apod.

Dostatečné odůvodnění má proto zásadní význam pro pochopení výroku rozhodnutí a pro to, aby účastník napříště požadavkům zákona mohl vyhovět, neboť jim lépe porozumí.

Poučení

V poučení se správní orgány dopouštějí chyb zřídka, ale přesto. Poučení má obsahovat údaj, zda je možné se proti rozhodnutí odvolat, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává.

Některé orgány pak navíc uvádějí údaje o tom, kdy se má zásilka za doručenou, že se může účastník řízení nechat zastupovat apod. Takové údaje dle autora této statě do poučení nepatří, neboť informují nepřesně, protože nepodávají informace úplné. Nikdy není možné upozornit účastníka řízení na jeho veškerá práva a povinnosti ve správním řízení, a je proto vhodnější soustředit pozornost účastníka řízení na možnost podat odvolání, a to tak, aby tento úkon učinil bezvadně.

Není proto například praktické (i když to není přímo chyba), když správní orgán, jenž rozhodnutí vydává, v poučení neuvede svou adresu, avšak uvede adresu odvolacího orgánu. Účastník řízení, zmaten dikcí, podá odvolání (bez jiného vážného důvodu) na orgán, jehož adresu v poučení nalezl, ačkoliv má odvolání podat u orgánu, který rozhodnutí vydal. Dochází tak k zbytečnému zdržení a někdy i k zmeškání lhůty, protože orgán, jemuž bylo odvolání nesprávně podáno, ho musí postoupit příslušnému orgánu, a mezitím lhůta pro podání odvolání běží, protože rozhodným okamžikem pro dodržení lhůty je až den podání, které bude směřovat příslušnému (správnému) úřadu.

Poučení by tak mělo jasně uvést, že se lze odvolat do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí o pokutě ke konkrétně určenému orgánu (např. "u Ministerstva dopravy ČR") a u koho a kam se toto odvolání podává (např. "podáním učiněným u Krajského úřadu Vysočina"), a zde teprve uvést adresu. Někdy se užívá dikce "odvolání se podává prostřednictvím zdejšího úřadu". Tato dikce je z právního hlediska bezvadná, avšak praxe ukazuje, že je účastníky řízení naprosto nepochopena. Taková odvolání, kde je tato dikce v rozhodnutí užita, povětšinou směřují přímo na odvolací orgán. Orgány, které se s touto praxí často setkaly, již raději používají dikci jasnější a laikům srozumitelnější, tj. "podáním učiněným u...".

Dopravce, který si je vědom toho, jak má vypadat správné rozhodnutí, může úspěšně v odvolání namítnout nesrozumitelnost rozhodnutí nebo dokonce absenci některých náležitostí a domáhat se zrušení takového rozhodnutí nebo alespoň jeho změny.

Zatímco termín "odvolání" je laické veřejnosti známý, mnohdy jsou dopravci zmateni z termínů "odpor" nebo "rozklad". V zásadě jde o jiný výraz pro odvolání, přičemž "odpor" se podává proti příkazu (což je určitá forma rozhodnutí, jak je uvedeno výše) a důležité je si pamatovat, že odpor se podává v kratší lhůtě než odvolání, a to ve lhůtě 8 dnů ode dne oznámení příkazu. Podáním odporu se celý příkaz ruší a řízení se vede běžným způsobem u správního orgánu prvního stupně a po vydání jeho rozhodnutí se může účastník řízení odvolat.

Rozklad je naproti tomu určitý druh "odvolání", ale takové, které směřuje proti rozhodnutí (v případě rozhodování o pokutě v nákladní dopravě) Ministerstva dopravy ČR v prvním stupni. Pokud by totiž Ministerstvo dopravy ČR rozhodovalo v druhém stupni, tj. rozhodovalo již o odvolání, nebylo by další odvolání přípustné (tudíž již ani rozklad).

V každém případě z poučení musí být zřejmé, zda a co může účastník řízení proti obdrženému rozhodnutí o pokutě ještě udělat, aby projevil svou nespokojenost.

V případě chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení lze odvolání podat do 15 dnů ode dne oznámení opravného usnesení, pokud jej správní orgán vydal, nejpozději však do 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí.

Organizační složka podniku

Jednou z častých chyb rozhodnutí o pokutě je nedostatečná identifikace účastníka řízení. Ten musí být, jak je uvedeno výše, pokud jde o fyzickou osobu, určen jménem a příjmením, datem narození a místem trvalého pobytu. Právě datum narození musí být jediným rozlišujícím prvkem, a to v případech, kdy jako dopravci působí například otec i syn stejného jména i bydliště. Jindy dochází k tomu, že dopravce podniká jako fyzická i jako právnická osoba, avšak právnická osoba nese jméno osoby fyzické a odlišuje se od ní toliko označením formy právnické osoby – nejčastěji "s. r. o.".

Právnická osoba se určuje názvem a sídlem. Přitom názvem je důležité dodržet celý název včetně právní formy. U právnických osob, které mají několik závodů, resp. organizačních složek, je třeba vycházet z toho, že organizační složka podniku nemá právní subjektivitu – nelze jí proto ukládat pokutu. Ta se musí uložit samotné právnické osobě – subjektu (podniku – nikoli závodu). Právní subjektivitu nemá ani organizační složka zahraniční právnické osoby, ačkoliv se organizační složky těchto zahraničních právnických osob zapisují do Obchodního věstníku.

Tento závěr byl učiněn i rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 895/2011, který uvedl: "Skutečnost, že organizační složka zahraniční právnické osoby umístěná na území České republiky je zapsána do Obchodního rejstříku, neznamená, že tato organizační složka je nositelem právní subjektivity a způsobilým účastníkem řízení. Způsobilost být účastníkem řízení má pouze zahraniční právnická osoba, tj. právnická osoba se sídlem mimo území České republiky."

Nesprávné označení účastníka řízení bude pro dopravce důvodem k podání odvolání a pro odvolací orgán je to důvod pro zrušení rozhodnutí a zastavení řízení s nesprávným subjektem. Nesprávné označení účastníka řízení je i důvodem k přezkumnému řízení.

Náklady řízení

Pokud účastník řízení vyvolá správní řízení porušením své povinnosti, což je v případě ukládání pokuty za porušení zákona o silniční dopravě vždy, uloží mu správní orgán i povinnost nahradit náklady správního řízení. Protože se jedná o jednu z částí výroku a protože se výrok musí odůvodnit, tj. musí se odůvodnit každý výrok, je nutné odůvodnit i tuto část, jinak se opět vystavuje nebezpečí, že budou rozhodnutí nebo alespoň tato část prohlášeny za nepřezkoumatelné. Je tedy třeba uvést, proč se náhrada nákladů uložila, tj. uvést, že účastník správní řízení vyvolal porušením své právní povinnosti, a také zdůvodnit výši ukládané náhrady. Výši lze odůvodnit odkazem na § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb.

Náklady řízení se stanoví částkou 1000 Kč a je zbytečnou komplikací správního řízení, pokud je řízení procesně správně vedeno a rozhodnutí je věcně správné a toliko v oblasti nákladů řízení dojde k odvolání.

Nesprávné odůvodnění nákladů řízení nebude ale mít vliv v případném odvolacím řízení na věcnou část výroku rozhodnutí vztahujícího se k uložení pokuty. Toto pochybení je spíše formální a nebude důvodem pro zrušení celého rozhodnutí o pokutě.

Členění výroku rozhodnutí

Z uvedeného je zřejmé, že je velmi praktické, pokud je výrok rozhodnutí rozčleněn na více částí. K členění dochází jednak věcně – na části pojmenované číslem, přičemž většinou římská I tvoří výrok ve věci, římská II tvoří výrok o náhradě nákladů paušální částkou a římská III tvoří výrok o započtení kauce, jednak také graficky.

Grafické členění zejména první části výroku rozhodnutí, tj. rozhodnutí ve věci, je důležité z hlediska přehlednosti v případě vypočítávání více skutků. Taková přehlednost je důležitá i pro správní orgán, který se v dlouhých a graficky nečleněných rozhodnutích dopouští zásadních chyb, spočívajících v opomenutí. Dokonce se tak stalo, že správní orgán opomenul slovo "ukládá pokutu" nebo neuvedl její výši, nebo některý ze skutků neuvedl či uvedl více skutků, než odůvodnil, nebo naopak uvedl méně skutků, než uvedl v odůvodnění, a to v podstatě proto, že rozhodnutí je nepřehledné.

Je proto vhodné po návětí určujícím účastníka řízení na novém řádku s odrazkou uvést údaje k jednomu skutku, s další odrazkou k druhému atd.

Všechny tyto nedostatky pak účastník řízení – dopravce může využít v odvolacím řízení ve svůj prospěch.

Členění výroku má i tu výhodu, že se lze snadno, tj. bez komplikací způsobených textem, odvolat jen proti jedné z částí.

Ostatní části pak mohou nabýt právní moci.

Pokud by ale dopravci – účastníku řízení činilo problémy určit, proti které části se odvolává, z důvodu, že text je kumulovaný a nesrozumitelný, nečleněný, odvolá se z opatrnosti proti celému výroku.

To sice dopravnímu úřadu přinese další komplikace, půjde však o důsledek jeho nesprávného rozhodování.

Naopak je-li výrok věcně rozčleněn, může se dopravce odvolat proti všem částem rozhodnutí v jednom odvolání, nebo jenom proti některé z jeho částí, s níž nesouhlasí.

Z praktického hlediska je třeba podotknout, že v nedostatečně přehledně členěném výroku rozhodnutí, kdy výrok tvoří i třeba jediná věta o desítkách řádků, správní orgány často udělají chybu, kterou dopravci mohou využít a jež se může stát důvodem pro odvolání. Stane se tak, že v nepřehledně dlouhé větě zní holá věta tak, že dopravce nezajistil, aby řidič nedodržel dobu řízení, nebo se chybuje v datech, některé skutky se opakují vícekrát apod.

Změny v průběhu správního řízení

Správní orgán by měl rozhodnout o pokutě ve lhůtě stanovené správním řádem, tj. bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 30 dnů od zahájení správního řízení; v některých případech lze k této lhůtě připočítat dalších 30 dní. V průběhu této lhůty může dojít k některým skutečnostem, které budou mít zásadní vliv na průběh správního řízení.

Pokud účastník řízení poté, co obdrží písemné vyhotovení rozhodnutí, bez prodlení pokutu zaplatí, nemůže dojít k problémům, v praxi je ale situace daleko rozmanitější. Účastník řízení se v mnoha případech odvolá, odvolací řízení trvá delší dobu a může dojít k řadě událostí, o nichž by měl odvolací orgán vědět.

Jedná se doklady, které účastník doloží orgánu prvního stupně, ačkoliv spis je již postoupen u druhého stupně, vzetí odvolání zpět atd.

Jedním z případů, jež se v praxi několikrát opakovaly, byl případ změny čísla účtu správního orgánu, na který se měla pokuta poslat.

V rozhodnutí o pokutě určuje správní orgán, v jaké době a jakým způsobem se má pokuta zaplatit, což je v převážné většině případů sdělení bankovního spojení, tj. čísla účtu a kódu banky.

Protože se mění i situace na bankovním trhu, občas dojde i k situaci, kdy dojde ke změně účtu správního orgánu prvního stupně. Takovou skutečnost musí správní orgán ihned sdělit jak účastníku řízení, tak případně odvolacímu orgánu, protože ten musí tuto skutečnost také zohlednit v řízení o odvolání. Hodlal-li tedy odvolací orgán například rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdit a dozví-li se o změně čísla účtu, musí nyní v rozhodnutí o odvolání provést změnu alespoň v části určující způsob zaplacení pokuty a uvést nové číslo účtu.

Bude-li provádět změnu rozhodnutí, také zde bude citovat nové číslo účtu orgánu prvního stupně.

Pokud by orgán prvního stupně tuto novou skutečnost odvolacímu orgánu nesdělil a ten nechal nebo dokonce vyzval účastníka řízení k zaplacení (při změně rozhodnutí bude orgán druhého stupně určovat, jak se má pokuta zaplatit, a ponechá staré číslo účtu), ponese důsledky takového úkonu orgán prvního stupně, který se svým opomenutím sdělit změnu čísla účtu odvolacímu orgánu dopustil chyby.

Dopravce totiž musí splnit svou povinnost tak, jak mu určuje rozhodnutí (i když to obsahuje chybu). Kdyby správní orgán prvního stupně tuto novou významnou skutečnost nesdělil účastníku řízení a kdyby účastník řízení zaplatil na již neexistující účet, jeho povinnost bude splněna, ale dopravní úřad peníze (vlastní vinou) neobdrží.

Zde je třeba uvést, že se nejedná o hypotetické případy, jedná se skutečně o případy existující, které přinesly nemalé komplikace, a to správnímu orgánu, jenž je za takovou situaci odpovědný sám.

Změna čísla účtu v případě vybrané kauce

Zatímco výše uvedený případ změny čísla správního orgánu přináší komplikaci samotnému správnímu orgánu, pak změna čísla účtu v řízeních, ve kterých byla vybrána kauce, může jít k tíži dopravci. Zde se ve stanovených případech (např. pokud nabude právní moci rozhodnutí o tom, že se řízení o pokutě o jiném správním deliktu zastavuje) bude kauce vracet dopravci. Vrací se ale jen v případech, kdy dopravní úřad zná číslo účtu, kam je třeba vybranou kauci vrátit. Přitom správní orgán musí kauci vrátit do 15 dnů ode dne, kdy mu dopravce písemně sdělil potřebné údaje o tomto účtu, nebo pokud byly správnímu úřady tyto údaje známy již před vydáním rozhodnutí o pokutě, do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o pokutě. Po této jednoroční lhůtě kauce propadne. V každém případě ale musí jít o správné číslo účtu. Dopravce si nemůže jednoroční propadnou lhůtu pro vrácení kauce prodlužovat tak, že své původní sdělení o čísle účtu opraví, tj. změnil-li původně sdělené číslo účtu na jiné, jednoroční propadná lhůta již běží, nestaví se a nemůže se ani obnovit dalším, novým sdělením. Ač se to nezdá pravděpodobné, je skutečností, že někteří dopravci se o vybrané kauce již nezajímají, číslo účtu, kam chtějí kauci vrátit, nesdělí a kauce zůstává dopravnímu úřadu.

Zároveň je třeba si uvědomit, že jakákoliv sdělení o číslech účtu jsou natolik citlivá a důležitá, že je nutné je přijímat a posílat pouze písemně a nelze reagovat na jakákoliv ústní sdělení, kdy by se příjemce takové informace (ať již o změně čísla účtu správního orgánu nebo o změně čísla účtu dopravce) mohl snadno stát terčem omylu či nesprávnosti (špatně vyslovené číslovky apod.), nebo v krajním případě dokonce podvodu.

Sankce za porušení směrnice EU

Přistoupením České republiky k EU vznikla povinnost akceptovat také právní normy Evropské unie. Těchto norem je řada a zejména v oblasti kontroly přepravy nebezpečných věcí, dodržování dob řízení, bezpečnostních přestávek a dob odpočinku se jedná o každodenní využívání těchto předpisů tuzemskými dopravci. Dodržování těchto předpisů kontrolují příslušné orgány a za jejich porušování ukládají pokuty. Pokutu lze ale uložit toliko na základě zákona a případné návaznosti na nařízení Evropské unie (neboť ta nikdy nestanoví finanční sankce). Využívání nových pramenů práva se správním orgánům i dopravcům stalo běžnou záležitostí. Přetrvávajícím problémem zůstává uvádění směrnic ve výroku rozhodnutí o pokutě. Jedná se o směrnice vztahující se k provádění kontrol.

Pokud ale rozhodnutí vytýká účastníkovi řízení jako porušení předpisu porušení směrnice Evropské unie, dopouští se zásadní chyby a dopravce se může dožadovat, aby byla tato chyba z rozhodnutí vypuštěna. Směrnice Evropské unie není totiž pro fyzické ani právnické osoby odlišné od státu právně závazná, a tudíž ji osoby odlišné od státu nemohou porušit. Je totiž závazná toliko pro členský stát a ten musí její obsah vtělit do národního právního předpisu. Zapracuje-li Česká republika některou směrnici Evropské unie do tuzemského právního předpisu a některý subjekt tento předpis poruší, lze mu vytknout porušení tohoto národního předpisu, nikdy ne porušení směrnic Evropské unie. Dle názoru autorky by se odkaz na směrnice Evropské unie neměl objevovat ani v odůvodnění rozhodnutí, neboť výše pokut stanoví zákon o silniční dopravě, a odůvodnění by mělo vycházet buď ze zákona o silniční dopravě, nebo z vyhlášky č. 522/2006 Sb., které přinášejí hodnocení jednotlivých porušení nařízení EU ve vztahu k režimu práce řidičů tak, že je hodnotí jako málo závažné, závažné nebo velmi závažné porušení předpisu.

Jiná je situace u nařízení Evropské unie, která přímo závazná jsou a jejichž porušení se proto ve výroku rozhodnutí uvádět musejí, a to ve spojení se zákonem o silniční dopravě.

Sankce za porušení nařízení EU

Nařízení Evropské unie (dále jen "nařízení EU") jsou právně závazná pro všechny subjekty, tj. stát, správní orgány, fyzické a právnické osoby přímo a nevyžadují tak (na rozdíl od směrnic), aby byl jejich obsah vtělen do národního právního předpisu. Pokud tak kterýkoliv subjekt poruší povinnost stanovenou mu nařízením EU, je to stejné, jako kdyby porušil povinnost stanovenou mu zákonem.

V oblasti silniční dopravy jsou, jak bylo uvedeno výše, povinnosti v nařízeních EU uloženy poměrně často, a to v oblasti, která bývá také často porušována. Máme na mysli doby řízení, bezpečnostních přestávek a doby odpočinku, kde s jejich obsahem dopravci i řidiči přicházejí do styku denně. Z tohoto důvodu jsou často i porušovány, a tato porušování jsou proto i častým důvodem k uložení pokuty.

Přestože (nebo právě protože) jsou nařízení EU přímo závazná, neurčují finanční sankce za porušení povinností zde stanovených, a proto je věcí tuzemského práva takové pokuty určit v zákoně. V rozhodnutích o pokutě nelze proto nikdy ukládat pokutu pouze v souvislosti s porušením nařízení EU, vždy je nutné ukládat ji ve spojitosti se zákonem, a to se zákonem o silniční dopravě nebo zákonem o přestupcích (podle druhu porušení nařízení EU a subjektu, který se porušení dopustil).

Pro dopravce je velikou změnou, že v současné době mohou být sankcionováni i za porušení nařízení EU; v převážné většině případů však jsou s touto situací již obeznámeni.

Velmi významnou novinkou v oblasti sankcionování je skutečnost, že zákon o silniční dopravě umožňuje krajským úřadům vést správní řízení o ztrátě dobré pověsti, kterou povede krajský úřad s podnikatelem v silniční dopravě, jenž byl pravomocně sankcionován za některý ze skutků výslovně uvedených v příloze č. IV nařízení EU č.  1071/2009 (jde například o sankci za použití magnetu na tachografu, využití cizí karty řidiče, potlačování údajů na kartě řidiče a některá další). Pokud krajský úřad v řízení o ztrátě dobré pověsti (tj. ve druhém řízení, které bude navazovat na řízení o pokutě) vysloví, že podnikatel v silniční dopravě nebo odpovědný zástupce pro silniční dopravu ztratil dobrou pověst, musí být v rozhodnutí uveden i odkaz na rozhodnutí, jež pravomocně uložilo pokutu za skutek, který účastník řízení spáchal, přičemž zde musí být i odkaz na přílohu č. IV nařízení EU č. 1071/2009, neboť pouze se skutky v této příloze lze spojovat ztrátu dobré pověsti. Ztráta dobré pověsti pak pro podnikatele v silniční dopravě znamená ztrátu koncese, tj. možnosti podnikat v silniční dopravě.

Zároveň je vhodné připomenout, že to, že se ve většině případů dopravcům vytýká porušení nařízení EU, neznamená, že by nebylo možné vytknout porušení mezinárodních dohod. V oblasti režimu práce řidičů lze dopravcům vytýkat i porušení dohody AETR, vždy však ve spojení se zákonem o silniční dopravě, a to jak odkazem na konkrétní ustanovení zákona o silniční dopravě, tak odkazem na konkrétní ustanovení dohody AETR.

Doklad o tom, že řidič neřídil

Ve všech případech, kdy je stanovena povinnost vést záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, musí mít s sebou řidič ve vozidle kromě záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku a paměťové karty řidiče, pokud mu byla vydána, též potvrzení o tom, že v rozhodných dnech neřídil vozidlo.

V současné době musí mít ve vozidle řidič, který provozuje přepravu v režimu dohody AETR, stejný počet záznamových listů nebo jiných dokladů z rozhodného období jako v případě, kdy provádí přepravy podle nařízení EU č. 561/2006. Protože ale v kontrolovaném období aktuálního a 28 předchozích dní nemusel řidič vždy provádět přepravy na stejném vozidle, nebo v některém období nemusel řídit vozidlo v režimu nařízení EU č. 561/2006 či dohody AETR, nebo nemusel řídit vozidlo vůbec, musí mít řidič s sebou buď tyto záznamové listy, kartu řidiče nebo doklad o tom, jaké činnosti vykonával, když neřídil vozidlo.

Zákonem ani nařízením EU není přímo stanoveno, jak musí takový doklad vypadat. Dne 14. 4. 2007 však bylo v Úředním věstníku Evropské unie zveřejněno rozhodnutí Komise ze dne 12. 4. 2007 o formuláři o předpisech v sociální oblasti týkajících se činností v silniční dopravě 2007/230/ES , které stanovilo vzor potvrzení o činnostech podle nařízení (ES) č. 561/2006 nebo podle Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR), přičemž toto potvrzení bylo dále rozhodnutím komise č. 959/2009/ES novelizováno. Toto potvrzení o činnostech řidiče by měly uznávat všechny kontrolní orgány států EU včetně kontrolních orgánů České republiky. Není však vyloučeno užít i potvrzení či doklad jiný, pak se ale dopravce vystavuje možným komplikacím a dohadům s kontrolním orgánem, zatímco při použití výše uvedeného potvrzení dle formuláře navrženého Komisí by tomu tak být nemělo.

Formulář poměrně podrobně identifikuje dopravce, řidiče a jeho činnost v uplynulém období, kdy neřídil vozidlo. Uvádí se zde také, kdy byl v rozhodném období řidič nemocen, měl dovolenou, odpočinek, od kdy je u dopravce zaměstnán, aby kontrolní orgán věděl, že u nového zaměstnance nemůže současný zaměstnavatel mít požadovaný počet záznamových listů, byť by i řidič v tomto období řídil vozidlo.

Případy změny předpisu

Cílem vedeného správního řízení o pokutě je vydání rozhodnutí. Rozhodnutí o pokutě vychází z právního stavu, jenž existoval v době spáchání skutku. Pokud dochází ke změně právního předpisu, který by mohl mít vliv na rozhodování o pokutě, mají právní předpisy většinou dostatečná přechodná ustanovení, jež určí, jak se dokončí zahájení a dosud neskončená správní řízení o pokutě, resp. jak budou posuzovány skutky spáchané za účinnosti původní právní úpravy, pro které dosud správní řízení nebylo zahájeno, a tudíž nemůže být ani skončeno. V praxi silniční dopravy došlo dnem 1. 6. 2012 k obdobnému problému, a to proto, že právní úprava účinná do 31. 5. 2012 sankcionovala některé skutky, které již zákon o silniční dopravě po 1. 6. 2012 (dále jen "zákon o silniční dopravě po novele") neobsahuje /jedná se například o povinnost mít pro vozidlo, s nímž se provozuje doprava, platnou prohlídku STK, která již v zákoně o silniční dopravě po novele neexistuje a tudíž s takovým jednáním zákon žádnou sankci nespojuje/, a nebo proto, že některé jednání zákon o silniční dopravě po novele sice považuje za protiprávní jednání, avšak spojuje s ním sankci v jiné výši, nebo tuto povinnost ukládá v jiném ustanovení (v jiném paragrafu).

Bohužel zákon o silniční dopravě v novele neobsahuje v této věci žádné přechodné ustanovení. Nejvýrazněji se tato změna projevuje v oblasti režimu práce řidičů. Zákon o silniční dopravě po novele obsahuje sice jak povinnost dopravce zajistit, aby řidiči dodržovali doby řízení, bezpečnostních přestávek a doby odpočinku, tak povinnost zajistit, aby řidiči vedli záznamy o dodržování takto stanovených režimů, avšak od 1. 6. 2012 je povinnost vedení záznamů obsažena namísto původního § 3 odst. 3 nyní nově v § 3 odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb.. Co se týče ukládaných sankcí, pak porušení povinnosti zajistit dodržení režimu práce zůstalo pod stejným ustanovením (tj. § 35 odst. 2 písm. b), avšak porušení povinnosti řádného vedení záznamů o dodržování režimů řidičů se z původního § 35 odst. 1 písm. b) po 1. 6. 2012 přesunula do § 35 odst. 2 písm. h), kde již zákonodárce stanovuje výrazně vyšší pokutu (z původních 100 000 Kč u odst. 1 na 500 000 Kč ukládaných při naplnění skutkové podstaty odst. 2 § 35). Protože novela zákona o silniční dopravě pro oblast správního trestání nepřinesla žádná přechodná ustanovení, postupují správní orgány v souladu se zásadou vyslovenou v čl. 40 Listiny základních práv a svobod, podle které se "trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější." Ministerstvo dopravy považuje přesunutí skutkové podstaty pro nezajištění vedení záznamů o režimu práce řidičů z § 35 odst. 1 (umožňujícího ukládat pokutu do 100 000 Kč) do § 35 odst. 2 (umožňujícího ukládat pokutu do 500 000 Kč) za méně příznivou právní úpravu, a proto u těchto skutků musí správní orgány pracovat se zněním zákona o silniční dopravě účinným do 31. 5. 2012 a tím pro dopravce příznivějším.

Pokud by správní orgán uložil dopravci pokutu pro skutek spáchaný před 1. 6. 2012 podle právní úpravy podle zákona o silniční dopravě po novele, byl by to důvod pro změnu takového rozhodnutí. V případě, že zákon o silniční dopravě po novele některé jednání na rozdíl od předchozí právní úpravy vůbec za správní delikt nepovažuje, avšak správní orgán by takové řízení dovedl do konce a rozhodl podle původní, méně příznivé právní úpravy a pokutu by uložil, byl by to důvod pro zrušení rozhodnutí o pokutě a zastavení správního řízení.

Je samozřejmé, že tato zásada platí i opačně. Pokud proto bylo před novelou zákona o silniční dopravě, tj. před 1. 6. 2012 kontrolováno vozidlo, byl sepsán protokol a dosud nebylo skončeno řízení, například pro nesprávně označené vozidlo, správní orgán nyní, po účinnosti novely, kdy přibyla v zákoně nová sankce například za absenci české SPZ (tj. používá–li při provozování dopravy tuzemský dopravce vozidlo s SPZ cizího státu), nemůže v řízení rozšířit toto řízení i pro absenci české SPZ – to proto, že v době kontroly sice podnikatel v silniční dopravě měl povinnost české SPZ používat,

Nahrávám...
Nahrávám...