6.4.8
Hrubá nedbalost mezinárodního silničního dopravce ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR
Mgr. Tomáš Roubal
V případech vzniku škody na přepravované zásilce používá strana, která proti dopravci uplatňuje odškodňovací nárok, dost často tvrzení, že dopravce jednal hrubě nedbale ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR.
Objednavatelé přeprav (odesílatelé, zasílatelé), event. příjemci nebo pojistitelé, usilují takto postupovat proti dopravci proto:
-
aby se domohli plné náhrady škody vzniklé na přepravované zásilce a případně i náhrad dalších souvisejících škod, tj. aby dopravcem či jeho pojistitelem hrazená náhrada škody nebyla limitována čl. 23 Úmluvy CMR (žalobci takto postupují proti dopravci často i přes to, že pro předmětnou přepravu nebyl stranami sjednán a realizován postup podle čl. 24 či čl. 26 Úmluvy CMR zajišťující možnost plné, nelimitované náhrady případné škody na zásilce);
-
aby si zachovali (zachránili) pro uplatňování svého nároku promlčecí lhůtu, neboť pro případy, v nichž by soud rozhodl o hrubé nedbalosti dopravce ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR, platí tříletá promlčecí lhůta (žalobci zkoušejí takto postupovat nezřídka poté, co proti dopravci nepodali žalobu v standardní jednoroční promlčecí lhůtě).
Pro žádoucí orientaci dopravců a jejich pracovníků v situaci, kdy je proti nim vznášeno tvrzení, že jednali hrubě nedbale ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR, bude proto namístě jednak připomenout samotné znění čl. 29 Úmluvy CMR a uvést alespoň některé základní skutečnosti týkající se významné a současně často právně značně nesnadné problematiky hrubé nedbalosti dopravce ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR.
Čl. 29 Úmluvy CMR stanovuje ve svých dvou odstavcích toto:
1. Dopravce se nemůže odvolávat na ustanovení této kapitoly (tj. na ta ustanovení kapitoly VI. Úmluvy CMR o odpovědnosti dopravce), která vylučují nebo omezují jeho odpovědnost anebo přenášejí důkazní břemeno, byla-li škoda způsobena úmyslně, nebo takovým jeho zaviněním, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu.
2. Totéž platí i tehdy, jestliže se úmyslného jednání nebo zavinění dopustili zástupci nebo pracovníci dopravce nebo jiné osoby použité dopravcem k provedení přepravy a jestliže tito zástupci, pracovníci nebo jiné osoby jednali v rámci svých pracovních úkolů. V takovém případě se tito zástupci, pracovníci nebo jiné osoby rovněž nemohou odvolávat, pokud jde o jejich osobní odpovědnost, na ustanovení této kapitoly uvedená v odstavci 1.
Je-li tedy dopravci vytýkáno, že při provádění či zabezpečování přepravy jednal hrubě nedbale ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR, znamená to, že je mu vytýkáno to, že škodu způsobil úmyslně nebo takovým svým zaviněním, které je možno považovat za rovnocenné úmyslu.
K problematice čl. 29 Úmluvy CMR je třeba vyjádřit toto:
-
Rozhodnutí o tom, zda v konkrétním škodném případě šlo či nešlo o hrubou nedbalost dopravce ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR, náleží v případě sporu stran (tj. pokud toto tvrzení proti dopravci tento dopravce sám v reklamačním postupu neuzná) jedině soudu.
-
V situacích, kdy dopravce zajistil provedení u něj objednané přepravy jiným dopravcem (tj. V případech tzv. "předprodání přepravy"), je třeba mít na vědomí, že otázka, zda dopravce jednal či nejednal hrubě nedbale ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR, se může vztahovat nejen na přepravu provádějícího dopravce, ale i na dopravce či zasílatele, který u něj provedení přepravy svým jménem a na svůj účet objednal.
Ze soudních judikátů k otázce, co je hrubou nedbalostí dopravce ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR, se jeví jako patrné především toto:
-
Úmysl nebo zavinění rovnocenné úmyslu dopravce musí být v příčinné souvislosti se vznikem škody.
-
O úmysl dopravce nebo jeho zavinění rovnocenné úmyslu se jedná v případech, kdy dopravce či jeho řidič chtěl svým jednáním způsobit určité následky, anebo byl alespoň srozuměn s tím, že nastanou; resp. když si dopravce či jeho řidič musel být vědom, že jeho jednáním ke škodě dojít může, a také k ní došlo.
-
Jako zavinění dopravce ve smyslu článku 29 Úmluvy CMR je též soudem hodnoceno např. to, nemá-li dopravce takový bezpečnostní systém, jenž by umožňoval sledovat průběh přepravy a určit případnou ztrátu zásilky co do místa a času této ztráty.
Oproti tomu, nabízel-li dopravce prokazatelně svému příkazci mimořádná opatření s ohledem na známá rizika a odesílatel (příkazce) je odmítl přijmout, znamená to, že odesílatel přijímá zvýšené riziko vzniku škody na zásilce a je právně důvodné, že v takovém případě může být shledána odesílatelova odpovědnost či spoluodpovědnost za vznik škody.
Je také patrné, že v situacích, kdy dopravce nebo zasílatel v právní pozici dopravce, zajistil provedení přepravy dalším dopravcem (tj. při "přeprodávání" přeprav), je vedle otázky, zda se v konkrétním škodném případě jednalo o úmysl či takové zavinění dopravce, které lze považovat za rovnocenné úmyslu, neméně klíčovou také otázka: Komu, resp. kterému či kterým z dopravců či zasílatelů v rámci přepravního řetězce předmětné přepravy lze důvodně přičítat k jeho tíži, že jednal hrubě nedbale?
Velice často se stává např. to, že dopravci je předána k přepravě zásilka, jež má velmi vysokou faktickou hodnotu, což však odesílatel či objednavatel přepravy "odtajní" až v okamžiku, kdy dojde k její ztrátě a kdy se domáhá po dopravci vyšší než článkem 23 Úmluvy CMR limitované náhrady škody.
Soud v takových případech může při posuzování okolností konkrétního případu shledat odesílatele (či objednavatele přepravy) odpovědným či spoluodpovědným za ztrátu zásilky, neboť nepodal dopravci informace o hodnotě zásilky, neupozornil…
