Zvláštní podmínky provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly

3.1.3

Zvláštní podmínky provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly

Mgr. et Mgr. Tomáš Dundr

 NahoruZvláštní podmínky provozování silniční dopravy obecně

Vedle obecného rámce provozování silniční dopravy, z něhož vyplývající podmínky jsou faktickým předpokladem provozování silniční dopravy, a zejména vedle obecné základní podmínky pro provozování silniční dopravy pro cizí potřeby, jíž je koncese, lze provozovat některé druhy silniční dopravy pro cizí potřeby, konkrétně silniční dopravu provozovanou velkými vozidly a osobní dopravu, po splnění řady dalších podmínek, které zákon o silniční dopravě označuje jako zvláštní podmínky provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly.

Zvláštní podmínky provozování osobní dopravy jsou zákonem č. 111/1994 Sb. upraveny obsahově i systematicky odděleně (samostatná hlava části II zákona upravující provozování silniční dopravy pro cizí potřeby) od úpravy zvláštních podmínek pro provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly, která je obsažena v jedné hlavě (v ustanovení § 6 a násl.) společně s obecnou podmínkou držení příslušné koncese.

Z této skutečnosti lze vyvozovat, že zákonodárce tyto zvláštní podmínky pro provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly, jak je ostatně ustanovení § 6 zákona i nazváno, fakticky – jejich povahou – chápe jako podmínky základní, protože hodlá v zákoně o silniční dopravě blíže regulovat přístup k povolání silničního dopravce pouze u provozování nákladní dopravy silničními vozidly či jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny nebo u provozování osobní dopravy silničními vozidly určenými pro přepravu více než 9 osob včetně řidiče, nikoli u provozování silniční dopravy ostatními vozidly, které nesplňují uvedené zákonné limity. Z formulace ustanovení § 6 odst. 1 zákona, které výslovně vymezuje zvláštní podmínky pro provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly, nikoli tedy pouze podmínky pro provozování nákladní dopravy (přepravy zvířat a věcí), je přitom zřejmé, že se jedná o podmínky, které platí i pro provozování osobní silniční dopravy pro cizí potřeby, pokud je provozována vozidly pro přepravu více než 9 osob včetně řidiče.

To znamená, že zvláštní podmínky uvedené v § 6 odst. 1 zákona o silniční dopravě musí splňovat osoba, která hodlá provozovat jak vnitrostátní linkovou osobní dopravou, tak mezinárodní kyvadlovou dopravou. Naopak nemusí je splňovat provozovatel taxislužby.

Zvláštní podmínky pro provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly jsou:

• usazení,

• dobrá pověst,

• finanční způsobilost a

• odborná způsobilost.

Tyto podmínky obecně uvádí zákon o silniční dopravě v § 6 odst. 1, a to tak, že jejich splněním podmiňuje udělení koncese pro provozování silniční dopravy velkými vozidly. Uvedené ustanovení zákona stanoví omezení možnosti udělit koncesi tak, že ji lze udělit jen právnické osobě se sídlem na území České republiky nebo fyzické osobě s trvalým pobytem na území České republiky nebo obdobným pobytem na území některého jiného členského státu, která splňuje zmíněné čtyři zvláštní podmínky podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, jímž je myšleno nařízení ES č. 1071/2009, které podmínky pro provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly uvádí obecně v čl. 3 odst. 1 písm. a) až d).

Kromě toho omezuje možnost udělení koncese pro provozování silniční dopravy velkými vozidly ještě i § 6 odst. 2 zákona tak, že koncesi nelze udělit osobě, která už je oprávněna k provozování silniční dopravy velkými vozidly v jiném členském státě Evropské unie, což je logická regulace zabraňující duplicitnímu přístupu téhož subjektu k povolání podnikatele v silniční dopravě velkými vozidly ještě v jiném státě Evropské unie.

Podrobná úprava všech čtyř zvláštních podmínek pro provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly je obsažena, jak již výše zmíněno, v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1071/2009 ze dne 21. října 2009, kterým se zavádějí společná pravidla týkající se závazných podmínek pro výkon povolání podnikatele v silniční dopravě a ruší směrnice Rady 96/26/ES, konkrétně v jeho kapitole II, článcích 5 až 9. Na tuto přímo použitelnou úpravu pak zákon o silniční dopravě v ustanoveních § 6 až 8a buď odkazuje, nebo ji v nezbytném rozsahu adaptuje, tedy v návaznosti na ni ji doplňuje nezbytnou vnitrostátní právní úpravou. Vzhledem k tomu, že charakteristickým rysem nařízení EU jako jednoho z aktů práva Evropské unie je aplikační přednost jeho úpravy před vnitrostátní právní úpravou, upravují-li obě tutéž věc, tak platí, že je-li v české právní úpravě (v tomto případě v zákoně o silniční dopravě) určitá problematika nějak upravena a v nařízení EU je upravena jinak, tak se použije úprava nařízení EU a nikoli ustanovení českého zákona.

 NahoruUsazení

Podrobnější úprava podmínky usazení podnikatele v silniční dopravě v tom členském státě, kde realizuje přístup k tomuto povolání, tedy v případě České republiky usazení žadatele v České republice je jako jedna z podmínek pro udělení koncese silniční motorová doprava zcela obsažena v čl. 5 nařízení (ES) č. 1071/2009.

Aby žadatel o provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly (v terminologii nařízení ES "podnik") splnil požadavek usazení v členském státě Evropské unie podle čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení ES, musí v České republice:

• mít sídlo (provozovnu) s prostorami, v nichž uchovává svou klíčovou podnikovou dokumentaci, zejména účetní doklady, doklady o zaměstnancích nebo o dodržování dob řízení a odpočinku a všechny ostatní doklady, které jsou potřebné ke kontrole, zda podnikatel v silniční dopravě splňuje podmínky pro výkon povolání podnikatele v silniční dopravě stanovené nařízením ES;

• mít – poté, co je oprávnění k provozování silniční dopravy (koncese) uděleno – k dispozici nejméně jedno vozidlo, buď vlastní nebo pronajaté, registrované v daném členském státě (v případě podnikatele v silniční dopravě usazeného v České republice tedy silniční motorové vozidlo zapsané v registru vozidel České republiky) a

• soustavně vykonávat činnost provozování silniční dopravy pro cizí potřeby těmito vozidly v uvedené provozovně umístěné v České republice.

Podmínka usazení byla zařazena mezi podmínky provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly ve snaze vyloučit využívání fiktivního sídla či poštovní schránky, tedy situaci, kdy má provozovatel silniční dopravy formálně zapsáno sídlo v dané členské zemi, ale fakticky svou činnost (silniční dopravu) provozuje v jiném státě.

Zákon o silniční dopravě dále podmínku usazení doplňuje tak, že koncesi nelze udělit osobě, která je oprávněna k provozování silniční dopravy velkými vozidly v jiném členském státě než v České republice. Takové omezení je logické, neboť pokud je nějaká osoba usazena v České republice, tak by pro účely provozování silniční dopravy pro cizí účely velkými vozidly nebylo žádoucí, aby současně byla usazena za účelem podnikání v silniční dopravě i v jiném členském státě Evropské unie, jsou-li podmínky takového podnikání v celé Evropské unii harmonizované, protože by nebylo jasné, pod který příslušný orgán jakého členského státu by tento provozovatel silniční dopravy v konkrétním případě prováděné dopravy zrovna spadal a podle jaké vnitrostátní úpravy by se tato přeprava realizovala.

 NahoruOdborná způsobilost

Odbornou způsobilost jako další z podmínek pro provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly upravuje čl. 8 nařízení (ES) 1071/2009. Na tuto unijní úpravu pak navazuje § 8a zákona o silniční dopravě obsahující zejména dílčí doplňující úpravu prokazování odborné způsobilosti a průběhu a provádění zkoušky odborné způsobilosti včetně vymezení orgánů, u kterých se zkouška provádí.

Podmínka odborné způsobilosti je splněna, pokud je odborně způsobilý odpovědný zástupce podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly.

Zákon vymezuje, že svou odbornou způsobilost k provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly pro účely udělení koncese prokazuje žadatel osvědčením o odborné způsobilosti pro provozování silniční dopravy. Osvědčení o odborné způsobilosti vydává dopravní úřad, pokud žadatel doloží úspěšné složení písemné zkoušky živnostenskému úřadu (neboť ten vydává koncesi). Zákon dále výslovně stanoví, že osvědčení odborné způsobilosti může být vydáno i orgánem jiného členského státu podle nařízení (ES) č. 1071/2009, což je adaptace čl. 21 odst. 1 tohoto nařízení, které ukládá členským státům uznávat jako dostatečný doklad odborné způsobilosti osvědčení vystavená řádně oprávněnými orgány nebo subjekty jiných členských států v souladu se vzorem osvědčení uvedeným v příloze III nařízení ES. Osvědčení je vydáváno na formuláři v jednotné podobě společné pro všechny členské státy Evropské unie (jeho vzor je uveden v příloze III nařízení (ES) č. 1071/2009 a jeho bezpečnostní prvky uvádí příloha II nařízení ES).

Odborná způsobilost se prokazuje zvlášť pro nákladní dopravu provozovanou vozidlem nebo jízdní soupravou o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí, a zvlášť pak pro osobní dopravu provozovanou vozidlem určeným pro přepravu více než 9 osob včetně řidiče. Naopak platí, že se odborná způsobilost nemusí prokazovat pro nákladní dopravu provozovanou vozidlem nebo jízdní soupravou o největší povolené hmotnosti do 3,5 tuny nebo pro osobní dopravu provozovanou vozidlem určeným k přepravě méně než 9 osob včetně řidiče.

Zkouška, jejíž složení je podmínkou vydání osvědčení o odborné způsobilosti, ověřuje znalosti a dovednosti z 8 předmětů a v rozsahu, jež jsou uvedeny v příloze I části I nařízení ES. Jde o znalosti z oblastí:

• občanského práva (např. hlavní typy smluv používaných v silniční dopravě apod.);

• obchodního práva (např. obecné povinnosti podnikatelů v dopravě);

• sociálního práva (např. pravidla pro doby řízení, doby odpočinku a pracovní dobu, úprava zdokonalování odborné způsobilosti řidičů);

• daňového práva;

• obchodní a finanční správy podniku;

• přístupu na trh;

• technických norem a technických hledisek provozu;

• bezpečnosti silničního provozu.

Z těchto předmětů sestaví Ministerstvo dopravy ČR testové otázky a vzorová zadání případových studií a ty pak zveřejní ve Věstníku dopravy. U všech zkoušených předmětů (oblastí) jsou také stanoveny hlavní zkušební okruhy, jejichž znalost je nezbytná k zvládnutí předmětné oblasti.

Zákon stanoví, že zkouška je písemná, v českém jazyce, neveřejná a skládá se z testu a z případové studie. Na průběh zkoušky dohlíží a výsledky vyhodnocuje nejméně tříčlenná zkušební komise, kterou jmenuje dopravní úřad. Zkouška se provádí na dopravním úřadě, tedy fakticky na krajském úřadě příslušném podle místa trvalého pobytu žadatele – fyzické osoby bez ohledu na to, zda žadatel zkoušku hodlal provádět pouze proto, že bude vykonávat funkci odpovědného zástupce pro podnikající právnickou nebo fyzickou osobu. Zkušební komise vyhotoví do 7 dnů ode dne konání zkoušky protokol o průběhu zkoušky. Pokud žadatel u zkoušky uspěl, vydá mu dopravní úřad osvědčení o odborné způsobilosti. Pokud žadatel u zkoušky neuspěl, sdělí mu to dopravní úřad písemně neprodleně po vyhotovení protokolu formou dopisu včetně poučení o podmínkách opakování zkoušky. Zkoušený může zkoušku opakovat, a to v jakémkoli dalším termínu.

Zkoušeným je vždy fyzická osoba, ať už jde o osobu, která je sama provozovatelem silniční dopravy nebo jde o odpovědného zástupce pro větší dopravní firmu. Osvědčení vydané žadateli po úspěšném absolvování zkoušky je jejím nepřenosným dokladem, nejde tedy o doklad subjektu, pro který tato fyzická osoba vykonává funkci odpovědného zástupce.

Podobu a průběh zkoušky určuje nařízení ES v části II přílohy I, nicméně unijní úprava ponechává co do konkrétní podoby zkoušky značnou flexibilitu členským státům. V České republice tak není využita možnost písemnou zkoušku doplnit i zkouškou ústní, možnost stanovit povinné absolvování odborné přípravy před vykonáním zkoušky ani možnost osvobodit od zkoušky odborné způsobilosti některé osoby s delší praxí nebo s vysokoškolským nebo technickým vzděláním. Podrobný postup při skládání zkoušky odborné způsobilosti, způsob jejího hodnocení a podmínky opakování zkoušky upravuje prováděcí právní předpis, konkrétně § 8 až 10 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (která rozpracovává zejména způsob hodnocení obou částí zkoušky tak, by byl v souladu s nařízením (ES) č. 1071/2009).

Z podrobností uvedených ve vyhlášce stojí za zmínku zejména podoba testu a případové studie. Test je tvořen celkem 60 otázkami tak, aby obsahoval otázky z každé oblasti uvedené v části I přílohy I nařízení ES, přičemž z oblastí občanského práva, sociálního práva, přístupu na trh a technických norem a technických hledisek provozu test obsahuje 10 otázek a správná odpověď na každou z nich se hodnotí 2 body, ze zbývajících oblastí test obsahuje celkem 20 otázek a správná odpověď na každou z nich se hodnotí 1 bodem. Celkem lze v testu získat nejvýše 100 bodů, k úspěšnému absolvování je třeba dosáhnout alespoň 50 % z tohoto počtu. U případové studie hodnotí zkušební komise správnost a úplnost jejího zpracování přidělením bodů v rozmezí 0 až 100 bodů a k jejímu spěšnému složení je opět třeba dosáhnout alespoň 50 % z celkového maximálního možného počtu bodů. Zkoušku spěšně složí ten, kdo úspěšně složil test a případovou studii a dosáhl nejméně 60 % z celkového možného počtu bodů za test a případovou studii.

V případě, že zkoušený u zkoušky neprospěl, ale u jedné z jejích částí dosáhl alespoň 50 % z celkového možného počtu bodů, nemusí opakovat znovu celou zkoušku, ale jen zbývající část. To ale platí jen tehdy, pokud tak učiní nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy neúspěšně skládal zkoušku, jinak bude muset skládat zkoušku v celém rozsahu. Zkoušený, který dosáhl u obou částí zkoušky alespoň 50 % z celkového možného počtu bodů, ale nedosáhl 60 % z celkového možného počtu bodů za obě části zkoušky, může (opět se stejným časovým omezením jako v předchozím případě) opakovat zkoušku tak, že si sám zvolí, kterou ze dvou částí zkoušky bude opakovat.

 NahoruDobrá pověst

Další z podmínek pro provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly je dobrá pověst, přičemž kromě podnikatele v silniční dopravě musí tuto podmínku splňovat i jím ustanovený odpovědný zástupce (viz níže).

Dobrou pověst definuje nařízení (ES) č. 1071/2009 v čl. 6, který uvádí v odst. 1 písm. a) obecné okruhy skutků, za které když jsou odsouzeni či postiženi odpovědný zástupce pro dopravu nebo dopravní podnik (tj. podnikatel v silniční dopravě, který sám není odpovědným zástupcem), přestávají mít dobrou pověst. Zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, se pak o podmínce dobré pověsti zmiňuje v § 7, kde pouze odkazuje na úpravu živnostenského zákona v tom smyslu, že dobrou pověst má osoba, která je bezúhonná podle živnostenského zákona, za podmínky, že dobrou pověst neztratila podle § 35a zákona rozhodnutím dopravního úřadu nebo příslušného orgánu jiného členského státu Evropské unie.

V českém právním řádu tak u dobré pověsti jde zejména o to, co se pokládá v  § 6 zákona č. 455/1991 Sb. za bezúhonnost, přičemž za bezúhonnou se nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním anebo s předmětem podnikání, o který žádá, pokud se na tuto osobu nehledí, jako by nebyla odsouzena. Pokud se podnikatel v silniční dopravě provozované velkými vozidly nebo odpovědný zástupce nepovažuje za bezúhonného podle živnostenského zákona, ztrácí dobrou pověst do doby opětovného splnění podmínky bezúhonnosti, tedy do doby, kdy na něj lze podle trestního zákoníku hledět, jako by nebyl odsouzen. Odpovědný zástupce je po tuto dobu nezpůsobilý řídit dopravní činnosti podnikatele v silniční dopravě.

Dále pak nařízení (ES) č. 1071/2009 uvádí v příloze č. IV seznam konkrétních porušení předpisů, které vedou ke ztrátě dobré pověsti. Jde např. o:

• Překročení šestidenního omezení maximální doby řízení o 25 % a více (což činí 70 a více hodin) nebo překročení dvoutýdenního omezení maximální doby řízení o 25 % a více (což je 112,5 hodiny a více).

• Překročení maximální denní doby řízení během denní pracovní doby o 50 % nebo více, aniž by byly čerpány bezpečnostní přestávky nebo nepřerušený odpočinek v délce alespoň 4,5 hodiny (to je 13,5 hodiny a více nebo 15 hodin a více – v závislosti na tom, zda měl řidič 9 či 10 hodin řízení), používání klamného zařízení schopného pozměnit záznamy o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku.

• Nevybavení vozidla tachografem nebo omezovačem rychlosti nebo použití klamného přístroje schopného pozměnit záznamy záznamového zařízení nebo omezovače rychlosti, nebo jsou padělány výtisky záznamů nebo údajů stažených z tachografu nebo z karty řidiče.

• …