3.2.6
Zákon o silniční dopravě po novele č. 217/2022 Sb.
redakce DLprofi.cz
Ve Sbírce zákonů ČR vyšel zákon č. 217/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Hlavním cílem novely zákona je zajistit na zákonné úrovni implementaci celé řady předpisů Evropské unie.
Především jde o předpisy, které tvoří součást tzv. balíčku mobility. Jde o
a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1054 ze dne 15. července 2020, kterým se mění nařízení (ES) č. 561/2006, pokud jde o minimální požadavky na maximální denní a týdenní dobu řízení, minimální přestávky v řízení a týdenní doby odpočinku, a nařízení (EU) č. 165/2014, pokud jde o určování polohy pomocí tachografů (dále jen "nařízení (EU) 2020/1054"),
b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1055 ze dne 15. července 2020, kterým se mění nařízení (ES) č. 1071/2009, (ES) č. 1072/2009 a (EU) č. 1024/2012 za účelem jejich přizpůsobení vývoji v odvětví silniční dopravy (dále jen "nařízení (EU) 2020/1055"),
c) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1057 ze dne 15. července 2020, kterou se stanoví zvláštní pravidla o vysílání řidičů v odvětví silniční dopravy, pokud jde o směrnice 96/71/ES a 2014/67/EU, a kterou se mění směrnice 2006/22/ES, pokud jde o požadavky na prosazování, a nařízení (EU) č. 1024/2012 (dále jen "směrnice (EU) 2020/1057").
S ohledem na to, že výše uvedené unijní právní předpisy mění několik právních předpisů Evropské unie, které jsou již v českém právním řádu implementovány, přičemž je potřeba adaptaci vnitrostátního právního řádu na tyto předpisy též dílčím způsobem upravit, zasahuje novela zákona i do dalších ustanovení, která tyto předpisy vnitrostátně provádějí. Novela zákona se tedy dotýká i
a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/15/ES ze dne 11. března 2002 o úpravě pracovní doby osob vykonávajících mobilní činnosti v silniční dopravě (dále jen "směrnice 2002/15/ES"),
b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/22/ES ze dne 15. března 2006 o minimálních podmínkách pro provedení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 a (EHS) č. 3821/85 o předpisech v sociální oblasti týkajících se činností v silniční dopravě a o zrušení směrnice Rady 88/599/EHS (dále jen "směrnice 2006/22/ES"),
c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15. března 2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 (dále jen "nařízení (ES) č. 561/2006"),
d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1071/2009 ze dne 21. října 2009, kterým se zavádějí společná pravidla týkající se závazných podmínek pro výkon povolání podnikatele v silniční dopravě a zrušuje směrnice Rady 96/26/ES (dále jen "nařízení (ES) č. 1071/2009"),
e) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1072/2009 ze dne 21. října 2009 o společných pravidlech pro přístup na trh mezinárodní silniční nákladní dopravy (dále jen "nařízení (ES) č. 1072/2009"),
f) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/2009 ze dne 21. října 2009 o společných pravidlech pro přístup na mezinárodní trh autokarové a autobusové dopravy a o změně nařízení (ES) č. 561/2006 (dále jen "nařízení (ES) č. 1073/2009"),
g) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014 ze dne 4. února 2014 o tachografech v silniční dopravě, o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 o záznamovém zařízení v silniční dopravě a o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy (dále jen "nařízení (EU) č. 165/2014"),
h) nařízení Komise (EU) 2016/403 ze dne 18. března 2016, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1071/2009, pokud jde o klasifikaci závažných porušení pravidel Unie, která mohou vést ke ztrátě dobré pověsti podnikatele v silniční dopravě, a kterým se mění příloha III směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/22/ES (dále jen "nařízení (EU) 2016/403"),
i) nařízení Komise (EU) 2021/1228 ze dne 16. července 2021, kterým se mění prováděcí nařízení (EU) 2016/799, pokud jde o požadavky na konstrukci, zkoušení, montáž, provoz a opravy inteligentních tachografů a jejich součástí (dále jen "nařízení (EU) 2021/1228").
V souvislosti s právní úpravou státního odborného dozoru je dílčím způsobem dotčeno i nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 181/2011 ze dne 16. února 2011 o právech cestujících v autobusové a autokarové dopravě a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 (dále jen "nařízení (EU) č. 181/2011").
Zjednodušeně lze konstatovat, že v novele zákona jsou obsaženy následující okruhy právní úpravy:
a) provozování mezinárodní silniční dopravy a kabotáže vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 2,5 tuny a nepřesahující 3,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí,
b) vysílání řidičů dopravci usazenými v jiných členských státech Evropské unie a v třetích zemích,
c) kontrola dodržování požadavků na týdenní pracovní dobu, délku směny při práci v noci a přestávky na jídlo a oddech řidičů, pomocníků řidiče a průvodčích,
d) dočasné výjimky z požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku a z požadavků na vedení záznamů o těchto skutečnostech,
e) přeshraniční spolupráce v oblasti kontroly usazení dopravců a v oblasti dodržování požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku a požadavků na vedení záznamů o těchto skutečnostech,
f) postih objednatelů přepravy,
g) implementace dalších dílčích požadavků vyplývajících z předpisů Evropské unie,
h) výkon státního odborného dozoru v silniční dopravě,
i) snižování administrativní zátěže adresátů právní úpravy,
j) zapracování dílčích požadavků z aplikační praxe.
NahoruVybraná ustanovení zákona s komentářem z aplikace ODok
§ 2 Základní pojmy
Navržená změna definice velkého vozidla reaguje na nařízení (EU) 2020/1054 a nařízení (EU) 2020/1055, kterými na unijní úrovni došlo k rozšíření působnosti nařízení (ES) č. 561/2006, (EU) č. 165/2014, (ES) č. 1071/2009 a (ES) č. 1072/2009 ve vztahu k nákladní dopravě, a to o vozidla nebo jízdní soupravy o největší povolené hmotnosti přesahující 2,5 tuny a nepřesahující 3,5 tuny, je-li jimi provozována mezinárodní silniční doprava nebo kabotáž (tj. vnitrostátní silniční doprava na území státu, v němž dopravce nemá sídlo). Důvodem tohoto rozšíření je vzrůstající počet podniků provozujících nákladní silniční dopravu těmito vozidly, snaha unijního normotvůrce vyhnout se obcházení příslušných pravidel, zvýšení profesionalizace v odvětví silniční dopravy a sblížení podmínek hospodářské soutěže.
Výše uvedené rozšíření působnosti unijních nařízení se týká
a) přístupu k povolání podnikatele v silniční dopravě ve smyslu nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění pozdějších předpisů (k rozšíření působnosti dochází ode dne 22. května 2022),
b) mezinárodní silniční nákladní dopravy pro cizí potřebu ve smyslu nařízení (ES) č. 1072/2009 ve znění pozdějších předpisů (k rozšíření působnosti dochází ode dne 21. května 2022),
c) požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku řidičů zajišťujících silniční přepravu zboží a cestujících ve smyslu nařízení (ES) č. 561/2006 ve znění pozdějších předpisů (k rozšíření působnosti dochází ode dne 1. července 2026),
d) vedení záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku ve smyslu nařízení (EU) č. 165/2014 ve znění pozdějších předpisů (k rozšíření působnosti dochází ode dne 1. července 2026).
Novela zákona zavádí novou definici velkého vozidla, která je rozčleněna do 3 kategorií. První je kategorie reagující na výše uvedené rozšíření věcné působnosti unijní úpravy. Druhá kategorie zahrnuje vozidla nebo jízdní soupravy o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny určené k přepravě zvířat nebo věcí; tato kategorie odpovídá stávajícímu vymezení velkých vozidel pro účely nákladní dopravy. Rozčlenění nákladní dopravy do 2 písmen bylo vyvoláno skutečností, že u vozidel nebo jízdních souprav o největší povolené hmotnosti přesahující 2,5 tuny a nepřesahující 3,5 tuny je třeba rozlišovat na 1 straně mezi vozidly, kterými je provozována mezinárodní silniční doprava nebo vnitrostátní silniční doprava na území státu, v němž dopravce nemá sídlo, a na druhé straně vozidly provozovanými čistě vnitrostátně. Třetí kategorií jsou poté vozidla určená pro přepravu více než 9 osob včetně řidiče. Ve vztahu k osobní dopravě ke změnám nedošlo, proto část definice velkého vozidla týkající se vozidel užívaných k osobní dopravě zůstala beze změny novely zákona).
Ve vztahu k rozšíření věcné působnosti nařízení (ES) č. 561/2006 a (EU) č. 165/2014 až k 1. červenci 2026 lze přitom konstatovat, že odpovídající implementační úprava (viz zejména § 3a zákona o silniční dopravě) vymezuje svou působnost normativním odkazem na příslušné nařízení (čímž k rozšíření působnosti vnitrostátních ustanovení dojde současně s rozšířením působnosti nařízení), popřípadě na ustanovení takto vymezená přímo navazuje (například skutkové podstaty přestupků navázané na relevantní povinnosti (viz § 34e odst. 6 a 7 zákona o silniční dopravě)).
S ohledem na skutečnost, že pojem "malé vozidlo" byl v zákoně o silniční dopravě použit pouze v § 21a odst. 6 písm. b) a § 34b odst. 5, vypustila se jeho definice z § 2 odst. 16 zákona. V § 21a odst. 6 písm. b) zákona o silniční dopravě je poté pojem "malé vozidlo" nahrazen formulací užitou v živnostenském zákoně, neboť předmětné ustanovení se týká oprávnění dopravce provozovat silniční dopravu. V § 34b odst. 5 zákona o silniční dopravě se tento pojem nahradil uvedením, že se bude jednat o podnikatele v silniční dopravě provozované vozidly jinými než velkými.
V § 2 odst. 18 se z definice pojmu "okružní jízda" vypustil přívlastek "silniční". Zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích rozlišuje mezi silničními a zvláštními vozidly, přičemž nelze vyloučit ani provádění okružních jízd zvláštními vozidly (jde například o tzv. vyhlídkové vláčky).
§ 3a Doba řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a doba odpočinku
Nedávnou novelou zákona o silniční dopravě (zákonem č. 337/2020 Sb.) byla do tohoto předpisu zavedena právní úprava povinností řidičů a dopravců v případě přeprav, které český zákonodárce vyjmul z působnosti nařízení (ES) č. 561/2006 (podle čl. 13 tohoto nařízení). V případě těchto přeprav platí princip, podle něhož je řidič povinen záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku vést prostřednictvím tachografu, je-li jím vozidlo vybaveno, nebo ručně (popřípadě prostřednictvím jiného záznamového zařízení), není-li vozidlo tachografem vybaveno. V návaznosti na podněty z aplikační praxe se umožňuje vybraným vozidlům ruční záznam i v případě, že jsou tachografem vybavena. Jde o případ uvedený v čl. 13 odst. 1 písm. g) nařízení (ES) č. 561/2006, tedy "vozidla používaná pro výcvik žadatelů o řidičské oprávnění nebo osvědčení o odborné způsobilosti či jejich přezkoušení za předpokladu, že nejsou využívána k obchodní přepravě zboží nebo cestujících". V těchto případech řidič nevykonává závislou práci pro dopravce a nejde o provozování silniční dopravy pro cizí potřeby. Nelze tak aplikovat všechna ustanovení týkající se způsobu vedení příslušných záznamů; dopady dalšího povinného používání tachografů lze považovat za nepřiměřené. Současně řidiči těchto vozidel často nedisponují ani kartou řidiče nutnou pro užívání tachografu.
Nedávnou novelou zákona o silniční dopravě (zákonem č. 337/2020 Sb.) byla do tohoto předpisu zavedena právní úprava povinností řidičů a dopravců v případě
a) přeprav, které český zákonodárce vyjmul z působnosti nařízení (ES) č. 561/2006 (podle čl. 13 tohoto nařízení),
b) přeprav cestujících v linkové osobní dopravě, u nichž délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 km.
V obou těchto případech byla řidičům uložena povinnost mít u sebe nejen záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku za určité období, ale též kartu řidiče, byla-li jim vydána. Současně by tato karta měla být v případě kontroly předložena příslušným orgánům. Povinnosti řidičů, které jsou obsaženy v § 3a zákona o silniční dopravě, jsou obecně doprovázeny povinnostmi dopravců zajistit, aby řidiči své povinnosti plnili. V této souvislosti však bylo opomenuto vložit do zákona o silniční dopravě povinnost dopravců zajistit, aby měli řidiči u sebe kartu řidiče, byla-li vydána, a předložili ji při kontrole.
§ 3c Dočasné výjimky z požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku a z požadavků na vedení záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku
Do zákona o silniční dopravě se včlenila nová právní úprava dočasných výjimek z požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku a z požadavků na vedení záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Udělení těchto výjimek umožňuje nařízení (ES) č. 561/2006 v čl. 14, jakož i nařízení (EU) č. 165/2014 v čl. 3 odst. 3. Bylo vhodné, aby se udělování těchto výjimek ze strany Ministerstva dopravy opíralo o odpovídající vnitrostátní implementační úpravu, která přizná ministerstvu příslušnou kompetenci a detailněji upraví proces pro udělení výjimek.
Novela zákona předpokládá, že předmětné výjimky udělí Ministerstvo dopravy opatřením obecné povahy, neboť udělení výjimky bude představovat úkon správního orgánu v určité věci, jenž se přímo dotýká práv a povinností blíže neurčeného okruhu osob. Přitom stejně jako unijní nařízení, i navržená vnitrostátní právní úprava rozlišuje mezi 2 situacemi:
a) první je vydání opatření obecné povahy v návaznosti na proběhlé řízení, na nějž dopadne obecná regulace obsažená ve správním řádu, s modifikacemi obsaženými v novele zákona,
b) druhou, mimořádnou, je vydání opatření obecné povahy "bezprocesně", kdy hrozí nebezpečí z prodlení.
Důvodem pro přijetí opatření obecné povahy je ochrana života, zdraví nebo majetku anebo podstatné zhoršení nebo přerušení sjízdnosti pozemní komunikace. Lze například uvést, že v nedávné minulosti, v souvislosti s opatřeními přijatými za účelem zabránění šíření onemocnění COVID-19, byla výrazně snížena či dokonce zablokována průjezdnost pozemních komunikací, zejména s ohledem na opětovné zavedení hraničních kontrol, kdy nebylo legitimní vyžadovat dodržování požadavků na dobu řízení vozidla s ohledem na potřebu zajištění zásobování zbožím. K zablokování pozemních komunikací dochází též v souvislosti se zhoršením povětrnostních podmínek nebo v případě stávek, ať již v České republice nebo zahraničí. Udělení výjimek může vyžadovat například i zhoršená bezpečnostní situace v určité oblasti.
Předmětem opatření obecné povahy bude vždy vymezení konkrétních požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky nebo dobu odpočinku, které z výše uvedených důvodů nebude třeba dodržet. Pramenem těchto požadavků je přitom již zmiňované nařízení (ES) č. 561/2006, popřípadě Evropská dohoda o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR) nebo zákon o silniční dopravě (§ 3a odst. 3 až 7). K výše popsané výjimce přitom může, ale také nemusí přistoupit výjimka z požadavků na vedení záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Pramenem těchto požadavků je přitom již zmiňované nařízení (EU) č. 165/2014, popřípadě Evropská dohoda o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR) nebo zákon o silniční dopravě (§ 3a odst. 3 až 7). Vedle vymezení odchylek od platné právní úpravy by opatření obecné povahy mělo stanovit v případě potřeby i pozitivně požadavky, jež se místo standardních pravidel použijí (požadavky alternativní a mírnější). Novela zákona vymezuje klíčové aspekty veřejného zájmu, jimiž se musí Ministerstvo dopravy řídit při stanovení předmětných požadavků.
Novela zákona počítá s tím, že opatření obecné povahy stanoví dobu své použitelnosti (tj. stanoví výjimky z relevantních požadavků toliko dočasně), jakož i pozemní komunikace, na které se použije. Opatření obecné povahy tak bude charakterizováno i jeho omezenou časovou a územní působností.
Nebude-li hrozit nebezpečí z prodlení, Ministerstvo dopravy vydá opatření obecné povahy v návaznosti na řízení, jež mu bude předcházet. Na toto řízení se použijí ustanovení správního řádu (zejména části šesté), nicméně obecná pravidla zakotvená ve správním řádu je třeba dílčím způsobem modifikovat.
Jednak je potřeba vymezit dotčené orgány, s nimiž Ministerstvo dopravy návrh opatření obecné povahy projedná podle § 172 odst. 1 správního řádu. S ohledem na roli Ministerstva vnitra a Policie České republiky při dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu bude přiznáno postavení dotčeného orgánu těmto subjektům. Toto postavení se přiznává i krajským úřadům, a to s ohledem na jejich kompetenci provádět státní odborný dozor a vést příslušná přestupková řízení v oblasti dodržování požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku, jakož i dodržování požadavků na vedení záznamů o těchto skutečnostech. Dotčenými orgány budou toliko ty krajské úřady, jichž se navržené opatření obecné povahy týká, a to z hlediska pozemních komunikací, jež bude možné užít bez dodržení relevantních požadavků. Očekává se přitom, že krajské úřady osloví dotčené obce a při formulaci svého stanoviska k návrhu opatření obecné povahy zohlední i jejich potřeby a požadavky. Obce se totiž potýkají s problémy souvisejícími s tranzitní dopravou, přetížeností silničních tahů a značným objemem silniční nákladní dopravy.
Dále je třeba modifikovat vybraná pravidla zakotvená ve správním řádu za účelem zajištění vydání opatření obecné povahy v horizontu několika týdnů. Je třeba zdůraznit, že opatřením obecné povahy nebudou stanoveny nové povinnosti dopravců či řidičů související s dobou řízení vozidla, bezpečnostními přestávkami a dobou odpočinku, naopak, účelem opatření bude zmírnění uvedených povinností s ohledem na vybrané aspekty veřejného zájmu uvedené v § 3a odst. 1 zákona. Jelikož budou opatření obecné povahy vydána ve prospěch dopravců a řidičů, předpokládaný obsah i rozsah těchto opatření nebrání posouzení příslušných návrhů v kratších lhůtách a současně je třeba v řadě případů relativně rychle přistoupit k ochraně veřejného zájmu přiznáním výjimek z relevantních požadavků, navrhlo se
a) stanovit pro dotčené orgány lhůtu 5 pracovních dnů pro vyjádření jejich stanoviska, včetně zakotvení fikce souhlasu v případě absence stanoviska,
b) zkrátit lhůtu pro zveřejnění návrhu opatření obecné povahy na 5 pracovních dnů,
c) zkrátit lhůtu pro podávání námitek proti návrhu opatření obecné povahy na 5 pracovních dnů,
d) zkrátit lhůtu pro nabytí účinnosti opatření obecné povahy na 5 dnů.
V novele zákona se též mění obecné vymezení subjektů, které podle správního řádu mohou podávat námitky proti návrhu opatření obecné povahy. Místo vlastníků nemovitostí a jiných dotčených osob dle určení správního orgánu (§ 172 odst. 5 správního řádu) budou námitky oprávněny podávat organizace sdružující dopravce, je-li jejich působnost celostátní. Typickým příkladem takovéto organizace je sdružení automobilových dopravců ČESMAD BOHEMIA, z.s.
Stejně tak, ve srovnání s obecnou právní úpravou ve správním řádu, není účelné, aby se návrh opatření obecné povahy, ale ani samotné finální opatření, zveřejňovaly na úředních deskách obecních úřadů. Zcela dostačující je zveřejnění centrální, Ministerstvem dopravy.
Poslední podstatnou odchylkou oproti obecným postupům předcházejícím vydání opatření obecné povahy je požadavek na odsouhlasení jeho textu Evropskou komisí. Tento požadavek vyplývá přímo z čl. 14 odst. 1 nařízení (ES) č. 561/2006. Přitom platí, že od požadavků na úpravu textu vznesených Evropskou komisí se Česká republika odchýlit nesmí a její souhlas je podmínkou vydání opatření obecné povahy. Pokud se Ministerstvo dopravy se zapracováním určitého požadavku do textu návrhu opatření obecné povahy neztotožní, může na vydání opatření obecné povahy rezignovat. Pokud na požadované změny přistoupí, může se tím odchýlit od výsledků předchozího řízení o návrhu opatření obecné povahy.
Jak bylo uvedeno výše, budou nastávat situace, kdy vydání opatření obecné povahy nesnese odkladu a provedení řízení o návrhu opatření obecné povahy by zakládalo nebezpečí z prodlení. Typickým příkladem, kdy je třeba opatření obecné povahy vydat okamžitě, je přírodní kalamita, kdy nelze spravedlivě trvat na dodržení všech požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku, a je třeba ihned přistoupit k vydání opatření obecné povahy modifikujícího tyto požadavky. V takovýchto situacích novela zákona předpokládá absenci zveřejnění návrhu opatření obecné povahy, jeho projednání (včetně podávání připomínek a námitek) i souhlasu ze strany Evropské komise. Opatření obecné povahy vydané bez předchozího procesu však bude možné vydat toliko po omezenou dobu, nanejvýš 30 dnů. Takto navržená právní úprava je slučitelná i s čl. 14 odst. 2 nařízení (ES) č. 561/2006 a čl. 3 odst. 3 nařízení (EU) č. 165/2014. Unijní právo v těchto situacích předvídá toliko oznámení (ex post) přijetí předmětného opatření Evropské komisi, což novela zákona rovněž zohledňuje.
§ 4 Podmínky pro provozování silniční dopravy
Z § 4 se vypustil dovětek, dle něhož není třeba k provozování silniční dopravy pro cizí potřeby koncese v případech, kdy tak (speciálně) stanoví zákon o silniční dopravě. Jelikož předkladatel takovouto zvláštní úpravu v zákoně o silniční dopravě neidentifikoval, takže jej z příslušného ustanovení bylo možné vypustit.
§ 6 Zvláštní podmínky pro provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly
Podle předchozí právní úpravy bylo jednou z podmínek pro udělení koncese pro provozování silniční dopravy velkými vozidly fyzické osobě její trvalý pobyt na území České republiky, nebo obdobný pobyt na území některého jiného členského státu Evropské unie. V návaznosti na zásadní připomínku Odboru kompatibility Úřadu vlády uplatněnou v mezirezortním připomínkovém řízení došlo k opuštění podmínky trvalého pobytu v České republice, jež je považována za excesivní. Místo toho je vyžadován pobyt na území České republiky, jenž je podmínkou pro udělení koncese podle živnostenského zákona. Dojde tak ke sjednocení příslušné podmínky provozování živnosti s obecnou úpravou, jež je aktuálně obsažena v § 5 živnostenského zákona. Živnostenský zákon přitom stanoví přísné podmínky podnikání toliko u těch zahraničních fyzických osob, které mají mít pro pobyt na území České republiky povolení podle zákona o pobytu cizinců, kdy je po těchto osobách požadován doklad prokazující udělení víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu.
Přestože výše popsanou změnou v zákoně o silniční dopravě dojde u fyzických osob k zmírnění podmínky pro udělení koncese pro provozování silniční dopravy velkými vozidly, nadále bude podmínkou udělení koncese prokázání podmínek usazení, jak jsou vymezeny v čl. 5 nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055.
§ 7 Dobrá pověst
Došlo k drobné úpravě textu za účelem zajištění terminologické jednotnosti zákona, kdy § 35a odst. 1 a 2 zákona o silniční dopravě užívá spojení, dle něhož se podnikatel v silniční dopravě "nepovažuje za bezúhonného" (odkázat lze též na § 6 odst. 2 živnostenského zákona). Stejně tak se uvádí, že dobrou pověst má osoba, která "se považuje za bezúhonnou".
§ 8 Finanční způsobilost
Z ustanovení § 8 odst. 2 se vypustila druhá věta, podle níž se na žádost podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly prodlužovala lhůta pro prokazování trvání finanční způsobilosti o 1 měsíc oproti řádnému termínu (uvedenému ve větě první stejného odstavce). Předkladatel k tomu přistupuje při souběžném doplnění § 35b odst. 3 zákona o silniční dopravě, které v případě nesplnění podmínky finanční způsobilosti předpokládá, že dopravní úřad vyzve podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly k prokázání plnění předmětné podmínky v dodatečné lhůtě, jež může činit podle nařízení (ES) č. 1071/2009 až 6 měsíců. Důvodem provedení této, pro dopravce příznivější, změny právní úpravy je právě upřesnění implementace čl. 13 uvedeného nařízení (obdobný mechanismus je přitom zaveden u výzvy k prokázání opětovného splnění podmínky usazení nebo ustanovení nového odpovědného zástupce).
S ohledem na výše popsané změny bylo současně navrženo ve větě první § 8 odst. 2 prodloužit lhůtu pro prokazování trvání finanční způsobilosti podnikatelem v silniční dopravě o 1 měsíc, tj. z 31. července na 31. srpna. Bylo tak učiněno v návaznosti na zásadní připomínku Moravskoslezského kraje uplatněnou v mezirezortním připomínkovém řízení, jenž upozornil na praktické zkušenosti s tím, že dopravci mají v některých případech lhůtu pro podání daňových přiznání v souladu s daňovým řádem prodlouženou. I tuto změnu lze považovat za příznivější vůči dopravcům.
§ 8a Odborná způsobilost
V návaznosti na rozšíření působnosti nařízení (ES) č. 1071/2009 a definice pojmu "velké vozidlo" došlo k odpovídající dílčí změně ustanovení § 8a odst. 3, jež upravuje prokazování odborné způsobilosti odpovědného zástupce podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly. Je přitom zachován princip, podle něhož se odborná způsobilost prokazuje zvlášť pro nákladní dopravu a zvlášť pro dopravu osobní, akorát se v dané souvislosti vypouští už překonaná specifikace vozidel (nově se bude prokázání odborné způsobilosti týkat i vozidel nebo jízdních souprav o největší povolené hmotnosti přesahující 2,5 tuny a nepřesahující 3,5 tuny určených k přepravě zvířat nebo věcí, je-li jimi provozována mezinárodní silniční doprava nebo kabotáž).
§ 8c Stanovisko dopravního úřadu
Do § 8c se doplnilo procesní ustanovení týkající se bezúhonnosti žadatelů o udělení koncese pro provozování silniční dopravy velkými vozidly a jejich odpovědných zástupců, a to v návaznosti na podněty z aplikační praxe (v tomto případě od Krajského úřadu Jihomoravského kraje). Novela vychází z předpokladu, že podmínku bezúhonnosti posuzují živnostenské úřady. Pakliže tento správní orgán dospěje k závěru, že podmínka bezúhonnosti není splněna, příslušné žádosti nelze vyhovět a není nadále účelné oslovovat dopravní úřad coby dotčený orgán se žádostí o vydání stanoviska. Pakliže takováto žádost bude živnostenským úřadem zaslána dopravnímu úřadu, není již třeba, aby byla podmínka bezúhonnosti duplicitně posuzována dopravním úřadem, a proto novela zákona explicitně stanoví, že dopravní úřad předmětnou podmínku neposuzuje.
§ 9 Povinnosti podnikatele v silniční dopravě
§ 9 odst. 3 zákona o silniční dopravě se podstatně změnil, a to ve třech ohledech. Hlavním cílem těchto změn je přitom snížení administrativní zátěže pro dotčené podnikatele, stejně jako zefektivnění kontrol vozidel určených k provozování silniční dopravy pro cizí potřeby.
V první řadě se zcela vypouští povinnost podnikatelů v silniční dopravě provádět opravy velkých vozidel s výjimkou drobných oprav na plochách k tomu určených a povinnost uchovávat doklad o provádění údržby mimo vlastní prostory po dobu 2 let. Tuto povinnost lze považovat za překonanou, přičemž samotné ustanovení je poměrně vágní a z aplikační praxe vyplývá, že k jednáním rozporným s uvedenou povinností dochází minimálně.
Předchozí právní úprava předpokládala, že jsou podnikatelé v silniční dopravě povinni před zahájením provozování dopravy sdělit dopravnímu úřadu vybrané údaje ohledně vozidel, s nimiž budou dopravu provozovat (například jejich státní poznávací značku či největší povolenou hmotnost). Předkladatel navrhl tyto údaje čerpat z registru silničních vozidel a tím zbavit podnikatele v silniční dopravě v některých případech plnění této permanentní (v případě provozování nových vozidel nebo jejich změn) notifikační povinnosti. Rezignovat na povinnost hlášení uvedených údajů dopravním úřadům však bude možné pouze za předpokladu, že:
a) podnikatel v silniční dopravě bude současně provozovatelem vozidla,
b) vozidlo bude určeno k provozování silniční dopravy pro cizí potřeby tímto podnikatelem a
c) výše uvedené skutečnosti budou zapsány v registru silničních vozidel.
Předkladatel přitom vychází z předpokladu, že podle § 4 odst. 3 písm. a) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích se v registru silničních vozidel u silničního vozidla uvádí "účel, pro který je silniční vozidlo určeno". S cílem dosáhnout výše popsaného snížení administrativní zátěže podnikatelů v silniční dopravě bude třeba ještě kromě (zde popisované) změny zákona o silniční dopravě přistoupit též ke změně vyhlášky o registraci vozidel; v § 12 upravujícím účel určení silničního vozidla bude třeba doplnit účel spočívající v určení vozidla k provozování silniční dopravy pro cizí potřeby jeho provozovatelem.
Lze též uvést, že předkladatel vycházel z předpokladu, že k samotnému předávání údajů mezi registrem silničních vozidel a Rejstříkem podnikatelů v silniční dopravě již bude moct docházet bez výslovného zakotvení této skutečnosti v zákoně, a to s ohledem na přijetí zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s další elektronizací postupů orgánů veřejné moci.
Poslední změna § 9 odst. 3 souvisí s tím, že v případě, kdy určení vozidla ve výše popsaném smyslu nebude vyplývat z registru silničních vozidel, nebude stanovena povinnost učinit ohlášení "před zahájením provozování silniční dopravy" a následně do 30 dnů od vzniku změny ohlášených údajů, ale místo toho bude třeba údaje o jednotlivých vozidlech nahlásit vždy před zahájením jejich provozování (nikoli ve 30 denní lhůtě poté). V současnosti byla uvedená povinnost obcházena tím, že v rámci kontrol dopravci tvrdili, že vozidlo začali provozovat před méně než 30 dny, což bylo poměrně složité ověřit.
§ 9b Zvláštní povinnosti podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly
Ustanovení § 9b zákona o silniční dopravě představují transpozici směrnice 2002/15/ES do vnitrostátního právního řádu, a to ve vztahu k samostatně výdělečně činným řidičům. Již předchozí právní úprava předpokládala, že dopadá na podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly (ve smyslu dosavadní definice pojmu "velké vozidlo"). Podle čl. 2 odst. 1 směrnice se regulace v ní zakotvená týká osob podílejících se na "činnostech v silniční dopravě, na které se vztahuje nařízení (EHS) č. 3820/85 nebo dohoda AETR". Pod odkazem na nařízení (EHS) č. 3820/85 je již přitom třeba rozumět nařízení (ES) č. 561/2006. Přestože jsou citovaná slova vztažena k mobilním pracovníkům, bylo třeba toto omezení působnosti směrnice vztáhnout i k samostatně výdělečně činným řidičům. To lze dovodit i ze smyslu dotčené právní úpravy (viz body 1, 6 a 8 preambule směrnice) a jejích dalších ustanovení, jež zohledňují právní úpravu obsaženou v nařízení (ES) č. 561/2006 (viz čl. 4 až 6 směrnice 2002/15/ES).
Předkladatel navrhl osobní působnost § 9b nově vymezovat odkazem na příslušné unijní a mezinárodní předpisy, a to po vzoru § 3a zákona o silniční dopravě. Tato změna bude mít věcný dopad spočívající v tom, že od 1. července 2026 bude § 9b zavazovat rovněž ty dopravce, kteří budou současně řídit vozidla nebo jízdní soupravy o největší povolené hmotnosti přesahující 2,5 tuny a nepřesahující 3,5 tuny určené k přepravě zvířat nebo věcí, je-li jimi provozována mezinárodní silniční doprava nebo kabotáž. Přestože tedy směrnice 2002/15/ES nebyla od svého přijetí předmětem přímé novelizace, odkaz v ní na nařízení (EHS) č. 3820/85 (tedy nařízení (ES) č. 561/2006) povede k rozšíření osobní působnosti směrnice, jelikož od 1. července 2026 se nařízení (ES) č. 561/2006 bude vztahovat též na přepravu "zboží v mezinárodní dopravě nebo v kabotáži vozidly, jejichž maximální přípustná hmotnost včetně návěsu nebo přívěsu překračuje 2,5 tuny" (viz čl. 2 odst. 1 písm. aa) nařízení (ES) č. 561/2006 ve znění nařízení (EU) 2020/1054).
Dlužno podotknout, že ve vztahu k mobilním pracovníkům dojde rovněž k rozšíření vnitrostátní transpoziční úpravy obsažené v nařízení vlády, kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, a to díky tomu, že tato úprava dopadá na členy "osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství nebo podle mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů" (viz definici v § 2 písm. a) nařízení vlády). Rozšíření osobní působnosti nařízení (ES) č. 561/2006 k 1. červenci 2026 tak povede i k rozšíření působnosti příslušných ustanovení nařízení vlády.
§ 9c Zákaz objednání přepravy
Do zákona o silniční dopravě se vložila zcela nová právní úprava, která dopadá obecně na jakéhokoli podnikatele, popřípadě na provozovatele cestovní kanceláře nebo cestovní agentury, a souvisí s jím zvažovanou objednávkou přepravy. Předkladatel k tomu přistupuje z důvodu implementace závazků vyplývajících České republice z několika předpisů Evropské unie. Jde o:
a) čl. 19 odst. 4 nařízení (ES) č. 561/2006,
b) čl. 14a nařízení (ES) č. 1072/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055 a
c) čl. 5 směrnice (EU) 2020/1057.
Ve výše uvedených ustanoveních práva Evropské unie jsou zmiňovány různé subjekty (odesílatel, zasílatel, dodavatel, organizátor turistických zájezdů atd.), které nejsou definovány, nicméně je spojuje objednávka přepravy a znalost (nebo její nutnost) protiprávního jednání dopravce. Lze přitom podotknout, že formulace příslušných unijních ustanovení se dílčím způsobem liší a v novějších předpisech je preciznější. Ve výše uvedených případech unijní normotvůrce uložil povinnost členských států stanovit sankce za uvedené protiprávní jednání, které by postihovaly nově i objednatele přepravy.
Protiprávní jednání přitom spočívá v tom, že dopravce porušil
a) povinnost zajistit dodržování požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku a vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku,
b) některý z pracovněprávních požadavků, které platí při vyslání řidiče k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb, nebo
c) některou z povinností stanovených nařízením (ES) č. 1072/2009 ve znění pozdějších předpisů.
Tato právní úprava v žádném případě neznamená, že za protiprávní jednání dopravce bude nést automaticky správněprávní odpovědnost objednatel přepravy. Tato odpovědnost vznikne pouze v případě, kdy se prokáže, že o hrozícím protiprávním jednání ve výše uvedených oblastech podnikatel věděl nebo o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (což je formulace částečně převzata z § 15 odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), a přesto přistoupil k provedení objednávky přepravy věcí, zvířat nebo osob. Je zřejmé, že prokázání naplnění těchto znaků protiprávního jednání bude v praxi poměrně složité a předkladatel nepředpokládá, že by docházelo k zahajování přestupkových řízení ve větším rozsahu.
Typicky by takové řízení mohlo být zahájeno v návaznosti na řešení přestupku dopravce, v rámci něhož by vyšly najevo skutečnosti svědčící o podílu objednatele na porušení příslušných pravidel. Bude-li například dopravce ve fakticky slabším postavení vůči objednateli, u něhož se prokáže, že systematicky a úmyslně objednával přepravu rozpornou s požadavky příslušné veřejnoprávní regulace (například v evidentním rozporu s požadavky na maximální dobu řízení vozidla), bude možné v návaznosti na proběhlé přestupkové řízení potrestat i objednatele přepravy.
Předkladatel přitom navrhl za takovéto protiprávní jednání vymezit horní hranici sazby pokuty v nejnižším pásmu pokut, jež je v zákoně o silniční dopravě zakotveno (viz § 35 odst. 7), tj. za uvedený přestupek bude možné uložit pokutu nanejvýš 70 000 Kč. Předkladatel je totiž nadále přesvědčen o tom, že hlavní míru odpovědnosti za provádění přepravy v rozporu s výše popsanými požadavky musí nést dopravce, popřípadě řidič, přičemž zejména u dopravce musí hrozit podstatně výraznější postih než u objednatele přepravy.
Ve vztahu k výkonu státního odborného dozoru a projednávání přestupků objednatelů novela zákona předpokládá, že tyto činnosti budou vykonávat ty subjekty, které řeší odpovídající protiprávní jednání dopravců, popřípadě řidičů. Půjde-li tak o protiprávní jednání spočívající v provedení objednávky přepravy v situaci, kdy objednatel věděl nebo vědět měl a mohl, že tím:
a) dopravce poruší povinnost zajistit dodržování požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku a vedení záznamu o těchto skutečnostech nebo povinnost stanovenou v nařízení (ES) č. 1072/2009, kompetentními orgány budou dopravní úřady,
b) zahraniční dopravce poruší některý z pracovněprávních požadavků, které platí při vyslání řidiče k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb, kompetentními orgány budou orgány inspekce práce.
V případě obou těchto skupin správních orgánů dochází k rozšíření jejich stávající působnosti, v případě dopravních úřadů nad rámec dopravců a řidičů a v případě orgánů inspekce práce nad rámec zaměstnavatelů. Přiznání uvedené kompetence jiným orgánům (například obecním živnostenským úřadům) však předkladatel nepovažuje na vhodné, jelikož jsou to dopravní úřady a orgány inspekce práce, které věcně řeší porušení výše uvedených požadavků (tj. jsou způsobilé odborně posoudit samotné protiprávní jednání) a jak bylo výše uvedeno, potřeba případného postihu objednatelů přepravy může vyjít najevo v rámci procesů vedených ve vztahu k dopravcům, řidičům nebo zaměstnavatelům.
§ 21a Evidence vozidel taxislužby
S ohledem na vypuštění definice pojmu "malé vozidlo" se navrhlo v § 21a odst. 6 písm. b) slovně popsat vozidla, u nichž vede zánik oprávnění k jejich provozování k vyřazení vozidla z evidence vozidel taxislužby (jde o oprávnění k provozování silniční motorové dopravy osobní vozidly určenými pro přepravu nejvýš 9 osob včetně řidiče). Tato formulační změna v právní úpravě nevyvolá žádné věcné dopady.
S ohledem na doplnění nové skutkové podstaty přestupku do § 35 odst. 2 zákona o silniční dopravě došlo ke změně odkazu na přečíslované pododstavce.
§ 21c Oprávnění řidiče taxislužby
Při projednávání nedávné novely zákona o silniční dopravě (zákona č. 337/2020 Sb.) byla na půdě Senátu Parlamentu České republiky vznesena připomínka související s navrženou právní úpravou rozvolnění místní příslušnosti dopravních úřadů stran agendy taxislužby. Zatímco podle § 21c odst. 5 se může držitel oprávnění řidiče taxislužby obrátit na kterýkoli dopravní úřad se žádostí o odejmutí tohoto oprávnění, podle § 21c odst. 8 písm. b) je řidič taxislužby povinen odevzdat průkaz řidiče taxislužby dopravnímu úřadu příslušnému podle místa svého trvalého, dlouhodobého, přechodného nebo jiného povoleného pobytu. Principu rozvolnění místní příslušnosti lépe odpovídá právní úprava, dle níž bude průkaz odevzdán dopravnímu úřadu, který o odnětí oprávnění řidiče taxislužby (v prvním stupni) rozhodl. Tím bude zajištěno, že řidič taxislužby odevzdá příslušný doklad u stejného správního orgánu, u něhož podal žádost o odnětí svého oprávnění.
§ 27
Ustanovení § 27 upravují vybrané povinnosti zahraničních dopravců, kteří provozují na území České republiky silniční dopravu.
První z těchto povinností je zajistit, aby řidiči vedli záznamy o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, dodržovali požadavky na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku a záznamy o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku měli u sebe a předložili je při kontrole. Ve vztahu k formulaci této povinnosti byla navržena 3 upřesnění:
a) jednak dochází ke specifikaci adresátů této povinnosti, a to po vzoru § 3a odst. 1 a 2 zákona o silniční dopravě, jelikož uvedené povinnosti nemohou dopadat na dopravce, kteří neprovozují dopravu spadající pod působnost nařízení (ES) č. 561/2006, popřípadě Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR) (současně lze konstatovat, že adresátem povinností vymezených v § 3a odst. 3 až 7 jsou jak tuzemští, tak zahraniční dopravci),
b) dále se drobně doplňuje, že řidiči mají vést příslušné záznamy "řádně", a to za účelem zajištění terminologické jednotnosti zákona (viz obdobné ustanovení v § 3a odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. b) zákona o silniční dopravě),
c) rovněž se za účelem zajištění terminologické jednotnosti zákona a určitosti právní úpravy doplňuje spojení "době řízení" o slovo "vozidla".
Další z upravených povinností je povinnost zahraničních dopravců zajistit, aby byly ve vozidle při jeho provozu doklady o nákladu obsahující údaje stanovené prováděcím právním předpisem. I tady je třeba přistoupit ke specifikaci adresátů této povinnosti, jelikož stejně jako v případě tuzemských dopravců (viz § 3 písm. b) zákona o silniční dopravě), i v případě zahraničních dopravců má povinnost dopadat toliko na dopravce provozující velká vozidla.
Dále došlo k vypuštění povinnosti, byť nikoli bez náhrady, která zavazuje dopravce usazené v jiném členském státě Evropské unie zajistit, aby ve vozidle při jeho provozu byla kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu s řidičem včetně jejich překladu do českého jazyka. Tato právní úprava již neobstojí ve světle požadavků směrnice (EU) 2020/1057. Na tyto dopravce usazené v členských státech Evropské unie bude dopadat transpoziční právní úprava obsažená v § 33g zákona, zatímco na zahraniční dopravce z tzv. třetích zemí (mimo Evropskou unii) se bude vztahovat právní úprava obsažená v § 33h zákona.
Poslední modifikace je jen formální a spočívá v přesunutí povinnosti zahraničních dopravců zajistit, aby v každém vozidle používaném k podnikání byly při jeho provozu vybrané doklady, zejména prokazující jeho oprávnění k podnikání. Navrhlo je přesunutí této povinnosti do poslední věty § 27, a to s ohledem na to, že věta předchozí (upravující povinnost mít ve vozidle doklad o nákladu) byla omezena na tzv. velká vozidla.
§ 33a
Předchozí formulace ustanovení § 33a odst. 1, podle níž provozovat mezinárodní dopravu velkými vozidly za podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropské unie lze pouze na základě licence Společenství, nebyla zcela přesná. V předmětné právní normě totiž chybí precizní vymezení její hypotézy. Neplatí, že podmínkou pro provozování veškeré mezinárodní dopravy velkými vozidly je licence Společenství (eurolicence) a splnění podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropské unie. Platí to právě jen v případě provozování silniční dopravy velkými vozidly, na kterou se dotčené předpisy Evropské unie (konkrétně nařízení (ES) č. 1072/2009 a nařízení (ES) č. 1073/2009) podle své působnosti použijí, což je současně podstatou změny vnitrostátní právní úpravy.
Změny v § 33a odst. 3 a 6 navazují na výše (u § 9 odst. 3 zákona o silniční dopravě) popsané doplnění způsobu, jak budou dopravní úřady vyrozuměny o vozidlech (a příslušných údajích) využívaných pro provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly. Ohlášení dopravním úřadům nebude třeba, pokud budou příslušné údaje související s určením vozidel zapsány v registru silničních vozidel v odpovídajícím rozsahu.
Upravilo se znění § 33a odst. 4, a to v návaznosti na navržené:
a) zrušení druhé věty v § 8 odst. 2 zákona o silniční dopravě, podle níž se na žádost podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly prodlužovala lhůta pro prokazování trvání finanční způsobilosti o 1 měsíc oproti řádnému termínu (uvedenému ve větě první stejného odstavce) a
b) doplnění § 35b odst. 3, které v případě nesplnění podmínky finanční způsobilosti nově předpokládá, že dopravní úřad vyzve podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly k prokázání plnění předmětné podmínky v dodatečné lhůtě.
V návaznosti na tyto změny lze konstatovat, že pokud podnikatel v silniční dopravě neprokáže trvání finanční způsobilosti do 31. srpna (tj. ve lhůtě podle § 8 odst. 2 zákona o silniční dopravě), stanoví mu dopravní úřad (vzhledem k § 35b odst. 3 zákona) lhůtu dodatečnou. V takovém případě mohou nastat 3 situace:
a) podnikatel v dodatečné lhůtě prokáže trvání finanční způsobilosti pro takový počet vozidel, jejichž provozování ohlásil dopravnímu úřadu nebo nechal zapsat do registru silničních vozidel (podle § 9 odst. 3 zákona), a pro který mu byly vydány opisy eurolicence (všechny vydané opisy si ponechá),
b) podnikatel v dodatečné lhůtě dopravnímu úřadu ohlásí podle § 9 odst. 3, že vybranými vozidly již silniční dopravu neprovozuje (sníží počet vozidel ve svém vozovém parku), a tedy pro ně nebude prokazovat trvání finanční způsobilosti, odevzdá dopravní úřadu ve stanovené lhůtě nadbytečné opisy eurolicence v počtu odpovídajícím počtu vozidel, s kterými již přestal provozovat silniční dopravu (vzhledem k § 33a odst. 5) a pro zbylá ohlášená či zapsaná vozidla trvání finanční způsobilosti prokáže,
c) podnikatel ani v dodatečné lhůtě nijak neprokáže, že je finančně způsobilý pro počet vozidel, jejichž provozování ohlásil dopravnímu úřadu nebo nechal zapsat do registru silničních vozidel (podle § 9 odst. 3 zákona); na tento případ dopadne modifikovaná právní úprava v § 33a odst. 4, dle níž podnikatel odevzdá eurolicenci včetně všech opisů (v takovém případě dopravní úřad vzhledem k § 35b odst. 5 zákona o silniční dopravě podá živnostenskému úřadu návrh na zrušení nebo změnu živnostenského oprávnění).
Obdobně jako u výše popsané změny § 33a odst. 4, i v případě ustanovení § 33a odst. 5 se předpokládá, že lhůta pro odevzdání nadbytečných opisů eurolicence bude činit 1 měsíc (dochází ke sjednocení lhůty).
Ustanovení § 33a odst. 7 se formulačně upravilo, jelikož pozbytí platnosti licence Společenství (eurolicence) a jejích opisů je spjato se zánikem živnostenského oprávnění k provozování silniční dopravy. Koncese představuje podle § 5 odst. 1 živnostenského zákona státní povolení k provozování živnosti, přičemž se jeví jako vhodnější vázat pozbytí platnosti uvedených dokladů na zánik veřejnoprávního oprávnění. Navíc je třeba doplnit, že relevantní je toliko živnostenské oprávnění k provozování silniční dopravy velkými vozidly. Pokud by podnikateli zaniklo živnostenské oprávnění pouze k provozování silniční dopravy jinými než velkými vozidly, nemělo by to dopad na eurolicenci ani její opisy.
§ 33b
Obdobně jako v případě právní úpravy obsažené v § 33a odst. 1, i v případě právní úpravy § 33b odst. 1 nebyla zcela přesná stávající formulace, podle níž při provozování mezinárodní dopravy velkými vozidly určenými k přepravě zvířat nebo věcí lze využít řidiče, který není občanem členského státu nebo rezidentem, pouze na základě osvědčení řidiče podle přímo použitelného předpisu Evropské unie. V předmětné právní normě totiž chybí precizní vymezení její hypotézy. Neplatí, že podmínkou využití řidiče, jenž není občanem nebo rezidentem členského státu Evropské unie, je v případě veškeré mezinárodní nákladní dopravy provozované velkými vozidly unijní osvědčení řidiče. Platí to právě jen v případě provozování silniční dopravy velkými vozidly, na kterou se nařízení (ES) č. 1072/2009 podle své působnosti použije, což je současně podstatou navržené změny vnitrostátní právní úpravy.
§ 33f
Do zákona o silniční dopravě se vložila zcela nová právní úprava související s vysíláním řidičů, jejichž zaměstnavatelem je dopravce usazený v jiném členském státě Evropské unie. Přestože jsou obecně hmotněprávní pravidla týkající se vysílání zaměstnanců zaměstnavatele z jiného členského státu Evropské unie k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky stanovena zákoníkem práce, s Ministerstvem práce a sociálních věcí coby gestorem zákoníku práce bylo dohodnuto, že zvláštní pravidla týkající se vysílání řidičů budou obsažena v zákoně o silniční dopravě, aniž by tím byl zákoník práce coby především obecný předpis zatěžován.
Navržený vstup do zákona o silniční dopravě přitom představuje transpozici čl. 1 směrnice (EU) 2020/1057, která stanoví zvláštní pravidla vysílání řidičů v odvětví silniční dopravy. I na úrovni práva Evropské unie tedy existuje obecná hmotněprávní úprava vysílání, jež je obsažena ve směrnici 96/71/ES, přičemž unijní normotvůrce zakotvil ve směrnici (EU) 2020/1057 pravidla odchylná, speciálně pro provozování silniční dopravy. Směrnice (EU) 2020/1057 stanoví případy přeprav, kdy řidič není považován za vyslaného pracovníka, a tudíž se na něj v případě jeho působení v jiném členském státě Evropské unie než ve státě usazení nevztáhnou pracovněprávní požadavky stanovené právní řádem (popřípadě kolektivními smlouvami) tohoto státu.
Novelou zákona dochází k transpozici jednotlivých podmínek, při jejichž splnění nebude na vyslaného řidiče dopadat právní úprava obsažená v § 319 zákoníku práce. § 319 zákoníku práce přitom vymezuje v souladu s obecnou unijní právní úpravou (směrnicí 96/71/ES) pracovněprávní požadavky předepsané českými právními předpisy, které musí být dodrženy v případě zaměstnance zaměstnavatele z jiného členského státu Evropské unie vyslaného v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky. Podle navrženého § 33f zákona o silniční dopravě nebude nutné dodržovat dotčené české pracovněprávní požadavky v případě, kdy bude vyslaný řidič provádět specifické typy přeprav. Směrnice (EU) 2020/1057 stanoví tyto typy přeprav velmi podrobně a kazuisticky a předkladateli tak nezbylo než příslušnou právní úpravu ve stejné míře detailu převzít do novely zákona s tím, že akorát přistoupil k dílčím terminologickým změnám odpovídajícím vnitrostátní právní úpravě.
Zjednodušeně lze konstatovat, že v případě řidičů vyslaných v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky nebude třeba dodržet české pracovněprávní požadavky (vymezené v § 319 zákoníku práce), budou-li provádět výlučně bilaterální (dvoustrannou) silniční dopravu:
a) nákladní pro cizí potřeby,
b) linkovou,
c) příležitostnou osobní nebo
d) mezinárodní kyvadlovou.
Bilaterální dopravou je přitom myšlena doprava, při níž leží výchozí a cílové místo na území 2 států, přičemž v 1 z těchto států je dopravce usazen, a případné další státy, jimiž vozidlo projíždí, jsou toliko státy tranzitní (bez nakládky či vykládky zboží nebo nástupu či výstupu cestujících).
Z výše popsaného pravidla je přípustná výjimka v podobě tzv. doplňkových činností, na které unijní právní úprava rovněž pamatuje, kdy je možné, aby i ve státě, jenž není výchozím ani cílovým místem dopravy, došlo k nakládce či vykládce zboží nebo nástupu či výstupu cestujících, nicméně
a) v případě bilaterální nákladní dopravy může být provedena pouze 1 takováto doplňková činnost, případně pokud při úvodní bilaterální dopravě není provedena doplňková činnost, je možné při cestě zpět do státu usazení dopravce provést 2 doplňkové činnosti,
b) v případě bilaterální osobní dopravy může být provedena pouze 1 doplňková činnost.
Uvedené doplňkové činnosti bude možné provádět jakýmkoli vozidlem pouze po omezenou dobu, a to do dne 20. srpna 2023. Po tomto datu musí být vozidla poprvé registrovaná v členských státech Evropské unie vybavena inteligentními tachografy, které zaznamenávají překročení hranic a provedení doplňkových činností - stanovení dne 21. srpna 2023 bylo odvislé od přijetí prováděcího nařízení Evropské komise (nastane 2 roky po vstupu tohoto nařízení v platnost), jímž je nařízení (EU) 2021/1228. Od tohoto dne budou moci doplňkové činnosti provádět toliko řidiči vozidel, která jsou vybavena uvedenými inteligentními tachografy. Předkladatel se s výše popsaným unijním požadavkem vypořádal konstrukcí dělené účinnosti zákona, kdy odpovídající transpoziční úprava omezující provádění doplňkových činností na řidiče vozidel vybavených příslušnými inteligentním tachografy (které zaznamenávají překročení hranic a provedení doplňkových činností) nabude účinnosti k pozdějšímu datu (21. srpna 2023).
Ve výše uvedených případech bilaterální dopravy, s případným prováděním doplňkových činností, nedopadají na řidiče pracovněprávní požadavky vyplývající z tuzemských předpisů. To však neplatí, pokud by řidič prováděl tzv. kabotáž. Jakmile by byla zajišťována přeprava zvířat, věcí nebo osob mezi místy ležícími na území státu, do něhož byl řidič vyslán (jenž není státem usazení dopravce), výjimka z dodržování pracovněprávních požadavků se neuplatní a v takovém případě na území České republiky dopadne na vyslaného řidiče § 319 zákoníku práce.
Směrnice (EU) 2020/1057 stanoví vedle výše uvedených případů, kdy se řidič vozidla nepovažuje za vyslaného ve smyslu pracovněprávních předpisů, rovněž omezení pro kontrolní orgány stran dokladů, jež mohou vyžadovat za účelem prokázání, že dotčená přeprava naplňuje požadavky bilaterální dopravy, s případným prováděním doplňkových činností. Novela zákona tato omezení zakotvuje v posledním odstavci § 33f.
§ 33g
Novela zákona stanoví dále zvláštní pravidla pro případy, kdy dopravce usazený v jiném členském státě Evropské unie vysílá řidiče k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky a přitom nepůjde o dopravu, při níž se neuplatní pracovněprávní požadavky státu, do něhož je řidič vyslán (tedy nepůjde o bilaterální dopravu, s případným prováděním doplňkových činností). Tato zvláštní pravidla přitom vycházejí opět z čl. 1 směrnice (EU) 2020/1057. Na úrovni práva Evropské unie existuje obecná úprava o prosazování pravidel vysílání pracovníků, jež je obsažena ve směrnici 2014/67/EU, přičemž unijní normotvůrce zakotvil ve směrnici (EU) 2020/1057 pravidla odchylná, speciálně pro provozování silniční dopravy.
Směrnice 2014/67/EU byla v České republice transponována zejména do zákona o zaměstnanosti. Novela zákona tak v souladu se směrnicí (EU) 2020/1057 stanoví výčet ustanovení tohoto zákona, která se nepoužijí na dopravce usazeného v jiném členském státě Evropské unie, který vysílá řidiče k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky.
Namísto výše uvedených ustanovení zákona o zaměstnanosti se použijí zvláštní pravidla obsažená v novele zákona, která stanoví povinnosti zahraničních dopravců administrativního charakteru, jež se použijí
a) nejpozději při zahájení vyslání řidiče - dopravce bude povinen vyplnit a prostřednictvím unijního systému pro výměnu informací o vnitřním trhu (tzv. IMI systému) zaslat Ministerstvu dopravy tzv. prohlášení o vyslání (tyto informace bude povinen rovněž neprodleně aktualizovat v případě jejich změn),
b) v průběhu vyslání řidiče - dopravce bude povinen zajistit, aby měl řidič u sebe (postačí v elektronické podobě) a při kontrole předložil výše zmíněné prohlášení, jakož i doklad prokazující provádění přepravy (například nákladní list),
c) po ukončení vyslání řidiče - dopravce bude povinen poskytnout na žádost příslušného orgánu státní správy kopie dokladů prokazujících vyslání řidiče a splnění českých pracovněprávních požadavků, a to opět prostřednictvím IMI systému.
Lze předpokládat, že obdobným požadavkům budou čelit tuzemští dopravci v případě vyslání jimi zaměstnávaných řidičů do jiných členských států Evropské unie. Přínosem směrnice (EU) 2020/1057 je přitom právě skutečnost, že dopravci v celé Unii se budou moci při nadnárodním poskytování služeb spolehnout na sadu harmonizovaných pravidel, která by měla zaručit, že po nich nebudou vyžadovány další doklady či administrativní povinnosti nad rámec zvláštních pravidel obsažených v uvedené směrnici.
Pokud jde o stanovení orgánu, jenž bude kompetentní po ukončení vyslání požadovat od cizích dopravců poskytnutí kopií výše popsaných dokladů, novela zákona činí rozdíl mezi situací, kdy jsou požadovány kopie dokladů prokazujících vyslání řidiče na jedné straně a kopie dokladů prokazujících splnění českých pracovněprávních požadavků na straně druhé. V prvním případě budou příslušné dopravní úřady, ve druhém případě orgány inspekce práce. K tomuto rozlišení bylo přistoupeno v návaznosti na sadu zásadních připomínek Ministerstva práce a sociálních věcí uplatněných v…
