2.1 Legislativa pro logistiku: Úvod do problematiky
Doc. Ing. Naděžda Klabusayová, CSc.
Od května 2004, kdy se Česká republika stala členem Evropské unie, bylo učiněno mnoho legislativních změn s cílem odstranit překážky vzájemného obchodu a zajistit nezbytnou harmonizaci českého právního řádu s právními předpisy Evropské unie. Následující text bude věnován pohledům na základní aspekty právního rámce v logistice ve vazbě na některé významné a vybrané oblasti, které s logistikou souvisejí, mj. z pohledu českého právního prostředí ve vazbě na evropské právo.
Evropské právo je samostatným právním systémem a rozumí se jím právo Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii, přičemž může být definováno jako "zakládací smlouvy Evropské unie, jakož i právní normy přijaté orgány EU mající v těchto pramenech svůj základ". Pramenů evropského práva je celá řada, nejdůležitější dvě skupiny tvoří primární a sekundární právo.
Primární evropské právo je především tvořeno tzv. zakládacími smlouvami, tj. Smlouvou o Evropské unii, Smlouvou o fungování Evropské unie a Smlouvou o založení Evropského společenství atomové energie. Součástí primárního práva jsou rovněž i novelizace zakládacích smluv, tj. Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva, Niceská smlouva, Lisabonská smlouva, a rovněž smlouvy o přistoupení jednotlivých států. Mezi další prameny primárního práva mohou být řazeny protokoly a přílohy, Listina základních práv EU apod.
Sekundární právní akty jsou odvozené (druhotné) prameny, o nichž se souhrnně hovoří jako o sekundárním právu. Jsou to akty orgánů EU, které tyto orgány schvalují na základě primárních pramenů, tj. zakládacích smluv. Sekundární právní akty jsou závazné jednak všeobecně, jednak pro jejich adresáta nebo cíle a výsledky.
Sekundární právo může vznikat jen na základě práva primárního a je tvořeno následujícími právními akty, jež jsou přijímány společnými institucemi EU:
-
Nařízení (Regulations), která jsou obecně aplikovatelnou sekundární právní normou, jež musí být dodržována ve všech členských státech stejným způsobem jako národní zákony. Nařízení (všeobecné rozhodnutí) není tedy adresováno určitému orgánu nebo osobě, ale je závazné ve všech svých částech. Nařízení má z důvodu svého přímého účinku bezprostřední závaznost pro všechny subjekty bez jakékoliv transformace do národního práva. Pokud je nařízení EU v rozporu s předpisem národního právního řádu, pak platí (podle zásady superiority evropského práva) ustanovení nařízení EU, přičemž ustanovení národního právního předpisu se nepoužije (neaplikuje).
-
Směrnice (Directives) jsou sekundárními právními akty, které řeší otázky změny norem práva členských zemí v určité specifické oblasti s cílem harmonizace práva jednotlivých členských zemí s právními normami EU. Směrnice jsou závazné pouze pro členské státy, navíc jen pro ty, pro něž jsou určeny, a to pouze z hlediska cílů, popř. výsledků, jichž má být dosaženo jejich aplikací. Avšak značný počet směrnic je určen všem členským státům. Směrnice není závazná jako celek, ale pouze co do výsledku, kterého má být dosaženo. O formě a prostředcích transformace směrnice do národního právního řádu rozhodují národní orgány. Směrnice EU rovněž stanovují lhůtu, v níž musí být směrnice v členských zemích zavedena (tzv. transpoziční lhůta), ponechávají však členským státům volbu forem a metod, jimiž ve svých právních řádech tyto cíle a výsledky zajistí. Znamená to tedy, že směrnice EU jsou pro dosažení cílů a výsledků závazné.
-
Rozhodnutí (Decisions) jsou individuálními rozhodnutími, která jsou závazná jen pro adresáta, jemuž jsou určena. Rozhodnutí tedy nemá (na rozdíl od nařízení) obecnou platnost a závaznost. Rozhodnutí je závazné ve všech svých částech, čímž se odlišuje od směrnice. Adresátem rozhodnutí může být členský stát, právnická nebo fyzická osoba.
-
Doporučení a stanoviska…
